ASI-milovaní

Mariola má polskou národnost a chodí do školy s polským vyučovacím jazykem.

Poláci, kteří žijí v České Republice, představují ve své naprosté většině potomky obyvatel, kteří žili na tomto území dlouho před vznikem Československé republiky v roce 1918. Ještě dříve, než se obyvatelé Těšínska stali Poláky nebo Čechy, byli především Slezany. Těšínské knížectví bylo součástí Horního Slezska, které patřilo po dlouhou dobu ke Koruně České.

Všichni, kteří se narodili v české části Těšínska, se museli někdy v průběhu života rozhodnout, jaké jsou národnosti – české, polské a v minulosti i německé.

- Mezi polskou, českou a německou národností museli volit obyvatelé Těšínska v polovině 19. století, kdy docházelo k formování novodobých národů (jako nositelů politické suverenity).

- Zvolit národnost musí při sčítání lidu, kdy je zjišťována národnost nebo mateřský jazyk.

- Rodiče se musí rozhodnout, jestli pošlou dítě do školy s českým nebo polským vyučovacím jazykem.

- Musí volit ve chvílích, kdy národnost určuje postoj a „správné“ stanovisko ve věcech veřejných. Někdy to rozhodovalo o jejich budoucnosti.

Výraznou součástí polského národního života je účast na spolkovém životě a ve folklórních skupinách. Jedním ze způsobů, jak demonstrovat svou polskou národnost je účast na slavnosti „Gorolski swięto.“

Poláci na Těšínsku.

Sociálně-antropologický pohled[1]

Jakub Grygar

I.

Potřeba sdělovat svou národnost se objevuje především v okamžiku, kdy musíme provést volbu, rozhodnutí, v němž je jako klíč podle něhož se rozhodujeme, dána právě naše národnost. Jinak řečeno, o národnosti uvažujeme až v okamžiku, kdy jsme na ni někým druhým tázáni. V průběhu života Poláků žijících v české části Těšínska to byly především okamžiky:

1)       kdy docházelo k formování novodobých národů jakožto nositelů politické suverenity (pol. 19.stol.);

2)        léta, kdy bylo prováděno sčítání lidu (nutno však brát v potaz, že ne vždy byla zjišťována národnost, mnohdy to byla obcovací řeč či mateřský jazyk;

3)       okamžik volby zda poslat dítě do školy s českým, s polským nebo s německým vyučovacím jazykem (tato otázka se stala aktuální především v období hospodářské krize, kdy především na státní zaměstnance byl činěn nátlak, aby své děti posílaly do škol s českým vyučovacím jazykem);

4)       okamžiky názorových konfliktů v obývané obci či regionu, kdy vodítko pro zaujetí „správného“ stanoviska sehrávala právě národnost těchto obyvatel. 

Jedním z rozhodujících činitelů ovlivňujícím národnostní sebeidentifikaci obyvatel Těšínska byly změny státní příslušnosti a posuny státních hranic. Jestliže si tyto výkyvy v národnostní skladbě vysvětlíme jako nepochopení národnosti ze strany obyvatel, kdy je zaměňována za státní příslušnost, popř. jako reakci na neočekávanou a ohrožující situaci, kdy volba „správné“ národnosti může znamenat nejenom lepší životní podmínky, ale i záchranu života, zbývá odpovědět na to, kdo jsou ti, kteří svou národnost nemění a kteří tak sveřepě lpí  na tom „být Polákem“. Čím se tito lidé liší od svých spoluobyvatelů, jaké jsou důvody toho, proč jsou Poláky zrovna oni a ne třeba jejich sousedé, kteří vykonávají stejnou práci, navštěvují stejné obchody a po stejné nedělní mši jdou do stejné hospody? V čem je tento polský svět odlišný od toho českého či prostě místního (tutejšího)?

Pokud bylo něco pro společenský život obyvatel Těšínska první poloviny 20.století typické, tak to byl bohatý spolkový život, který významnou měrou strukturoval společenské vztahy. Členství ve spolcích (jenom v letech 1920 – 1938 jich vedle sebe existovalo více než třicet) nejenom odráželo ekonomické, politické či náboženské zájmy jejich členů, ale, a to je pro nás mnohem zajímavější, na jedné straně jasně vymezovalo hranice mezi sociálními skupinami v té které obci, na druhé straně tyto hranice relativizovalo. Členstvím ve spolku se jasně a zřetelně člověk zařazuje nejenom do určité kolektivity, jejíž zájem či názor daný spolek vyjadřuje, ale skrze členství a postavení v těchto spolcích je i jasně čitelná sociální pozice jejich členů.  Jak již bylo předznamenáno, členství ve spolcích odráželo specifické zájmy a hodnotové představy obyvatel Těšínska. Co však řečeno nebylo, je skutečnost, že hlavní demarkační linie nebyla v letech první československé republiky vedena na základě ideologických opozit, kdy by proti sobě na jedné straně stáli např. katolíci a na straně druhé evangelíci nebo příznivci konzervativní politiky proti socialistům. Z uvedeného počtu více jak třiceti organizací nesla v názvu naprostá většina z nich adjektivum „polský“ nebo „polská“ a jen nepatrná část byla vázána na českou kulturu a českou politiku.

Zdůrazňování opozice Čech – český x Polák – polský bylo dáno především reakcí na politiku administrativního centra, které vytvořením určité situace (vypsání voleb do polského sejmu v roce 1919, vojenské obsazení oblasti československým vojskem, vytyčení státní hranice v roce 1920) v podstatě nutila obyvatele Těšínska k národnostnímu vyhraňování se. Napětí mezi českým a polským znamená i napětí mezi dvěmi interpretacemi minulosti.

Právě tyto spolky, resp. některé z nich, se v průběhu času, pokud již jako takové nebyly přímo zakládány, staly konstituanty „polskosti“. Být Polákem pak především znamená mít účast v těchto různých kroužcích, zájmových, kulturních a politických organizacích. Skrze členství v těchto organizacích se získává moc, prestiž a vliv na veřejné dění. Přestat být Polákem  pak znamená přijít o tento vliv na veřejné dění. Sociální a kulturní kapitál sice zůstává, o ten se, alespoň ne bezprostředně, nepřichází, ale dochází k výrazné redukci politického kapitálu: možnosti přímo ovlivňovat chod veřejných věcí.

Kontinuita mezigeneračně sdílené skupinové sounáležitosti je sledovatelná na základě:

a)       interpretace historie (toto však můžeme zatím uvést pouze jako hypotézu)

b)       účasti ve spolcích, které manifestují politické, náboženské přesvědčení, popř. dokládají ekonomické zájmy a zároveň jsou zdrojem sociálního kapitálu. V souvislosti s tím, v kolika spolcích je dotyčný členem a jaké v nich zaujímá místo je pak možno usuzovat i na míru prestiže daného jednotlivce. Tato prestiž je uznávána i držiteli prestiže konkurenčního spolku a to především díky vzájemné provázanosti členství členů dvou konkurenčních spolcích v dalších spolcích. Schematicky bychom tento stav mohli vyjádřit asi takto:

Spolky tedy mnohdy fungují i jako prostředek urovnání sporů konkurenčních spolků a zároveň jako platforma, na jejímž základě lze koncipovat společné vystoupení, společnou akci pod hlavičkou polskosti.

Národnost, dokonce i jazyk v závislosti na škole, do které je dítě posíláno, se může měnit. Zejména ve třicátých letech minulého století rodiče posílali děti do různých škol (české, polské, německé), především aby si udrželi práci, tedy z důvodu existenčních. Na komunikaci v rodině či s vrstevníky to však tehdy stejně jako dnes nemělo příliš velký vliv. Značná – byť proporciálně stále menší a menší - část komunikace se odehrává v nářečí, po našemu.

Lidé, kteří byli členy spolků se rekrutovali především z řad původního obyvatelstva, před r. 1920 deklarujícího se jako Poláci. Tyto spolky v letech první republiky posilovaly svůj polský charakter jednak jako reakci na potřebu národnostní identifikace vzniklé v důsledku politiky Československa a Polska, jednak – a to především – jako bariéra proti všem nově příchozím. Po roce 1945 byl tento spolkový život potlačen a situace se mění až v roce 1947: mezi Československem a Polskem je podepsána mezivládní dohoda o vzájemném přátelství a v podstatě jedinou polskou organizací působící na území ČSR Polský kulturně – osvětový svaz: PZKO (Polski Związek Kulturalno Oświatowy); paralelně působící mládežnická organizace Sdružení polské mládeže: SMP (Stowarzyszenie Młoddzieźy Polskiej) nesehrála tak velkou úlohu. Z bezpočtu polskost pěstujících spolků tak zůstává pouze jeden, o to však více národnostně vyhraněnější. A opět, tuto názorovou vyhraněnost neuvidíme ani tak v rozborech jednotlivých výpovědí členů PZKO, byť určité, k polskosti se vztahující, identifikační prvky bezpochyby obsahují, ale mnohem spíše a mnohem zřetelněji při různých obecních, školních nebo církevních slavnostech, festynech. Právě zde, při těchto veřejných slavnostech zaznívá polština nejčastěji a její použití z ní činí i samostatnou promluvu: volba jazyka, kterým se na těchto setkáních hovoří je zároveň nástrojem sjednocení – ze shromážděné společnosti se stává pospolitost, byť reálně existující pouze v čase trvání tohoto festynu.

Výše uvedené by nás však nemělo svést do pasti interpretace života na Těšínsku jako života orientujícího se podle národnostního dělení. Tato rovina sice je důležitá a v určitou dobu hrála dokonce klíčovou roli, ale to neznamená, že tuto roli hraje i dnes a navíc stejným způsobem.

Zatímco až doposud jsme mluvili především o období první československé republiky, dnes, kdy spory mezi Českou republikou a Polskem přestaly existovat, proměňuje se i to, co se skrývá za jednotlivými národnostními označeními.  Ptám-li se dnes obyvatel české části Těšínska na to „Kdo je Čech“ tak odpověď nezní, že Čech je ten, kdo mluví česky. Většina obyvatel zde mluví dialektem a ani volba vzdělávacího jazyka díky historickým peripetiím neposlouží jako jednoznačný identifikační činitel. „Čech“ je především ten, kdo se sem přistěhoval z jiné oblasti než z Těšínska. Pokud zde tedy kdy byla jakási dělící čára, tak vždy vedla mezi místními a nově příchozími. Místní si žijí v klidu, mají sice sousedské spory i různé politické názory, ale vždy se dohodnou. Jsou místní, tutejší tustelané (slovní hříčka: tutejši v polštině znamená „místní“ a tu stela znamená v nářečí „tady odtud“). Zlou krev dělají až nově příchozí, čeští legionáři, brigádníci, horníci, čeští úředníci, stejně tak jako v „polském roce“ (tj. od října 1938 do září 1939) z Polska přišlí polští úředníci a učitelé. Nově příchozí nerozumí místním lidem. K tomu, aby se stal nově příchozí místním, musí se stát členem lokálního spolku: jen tak se jeho postavení stane sociálně čitelným, ukáže se, že je jedním z nás, že rozumí proč jsou spolky důležité, že rozumí lokální situaci. Stane se místní, člověkem  tady odtud - tu stela.

II.

Otázka „Co to znamená být Polákem na Těšínsku“ má dvě části. Té první, co to znamená být Polákem, jsem se věnovali dosud. Nyní bychom se měli ptát „Co to znamená Těšínsko“ 

První problém, který před námi leží, tak představuje vymezení geografického prostoru, který se ve vyprávění informátorů a v lokální novinové, časopisecké a knižní produkci objevuje.  Na základě analýzy souboru těchto výpovědí můžeme identifikovat následující kognitivní dělení prostoru:

Okruh každodenního kontaktu

-          bezprostřední okolí mého obývaného prostoru, místa vytyčené každodenním kontaktem: obchod, hospoda, autobusová zastávka, ploty sousedů. Tento prostor mám neustále na očích, zaznamenám zde jakoukoli změnu. Díky mé každodenní přítomnosti v tom prostoru je to také prostor, kde nejčastěji navazuji kontakty: pozdravím, prohodím frázi o počasí atd. V tomto okruhu rovněž nejsilněji působí sociální kontrola: každému jsem na očích pod svým jménem – rozpoznán a zařazen.

Okruh sdílených zájmů

-          v případě obce se jedná o území obce. Jede o území, v němž realizuji své politické aktivity, území, které mám stále na očích, byť fakticky se do tohoto prostoru nemusím dostavit třebas i po značně dlouhou dobu. Jedná se o území, kde vím „kde co je“ a „proč to tam je“ – ať už se jedná o budovu, instituci, přírodní úkaz, památník nebo intenci někoho druhého, která se k tomuto prostoru vztahuje (například úmysl stavby nové budovy).

Administrativní vymezení regionu

-          hranice tohoto území jsou dány především administrativou jednotlivých institucí a jejích umístěním v tomto prostoru. V našem případě se jedná o oblast vytyčenou administrativou státní správy: okresy Karviná a částečně Frýdek-Místek a Ostrava. Jiné (a částečně konkurenční) prostorové vymezení je dáno hranicemi římsko-katolické diecéze a působení biskupství Slezské církve evangelické augsburského vyznání. Pro toto území je charakteristické, že není principiálně vnímáno jako „přirozené“, byť se tyto administrativní hranice  mohou krýt s „tradičním“ a „přirozeným“ regionem. Centrální úlohu pak zde sehrává umístění úřadů, poutních míst a center kulturního a společenského života.

Prostor vymezený vlivem názorové autority:

-          katolíků se jedná například o to, co se čte, jaké noviny (například doporučování polské tiskoviny Goszcz Niedzelny v římskokatolickém kostele). Nejde jenom o utváření spirituality, ale i o vliv episkopátu. Region tak zahrnuje i Čenstochovou nebo Krakov stejně tak jako Frýdek-Místek nebo Lomnou.

Právě poslední dvě vymezení prostoru zakládají to, co vnímáme jako region a regionální identitu. Snad by této regionální identitě existující v podobě jejího vyhraněného uvědomování si jí a pěstování, identitě obyvatel regionu, který jako specifický region existuje již po celé generace, snad by jí bylo možno porozumět v kontextu výpovědí vnitřek – vnějšek. Zatímco první identita, regionální - v polské literatuře se uvádí identita vztažená k malé vlasti - a manifestována dialektem, lokálním krojem, místními folklórními festivaly a distribucí specifického druhu lokálního tisku je tím, co zakládá regionalismus a vědomí sounáležitosti všech autochtonů, identita spojená se státem - vlastí tento první konsensus narušuje: do hry vstupuje „velká“ politika, potřeba a nutnost identifikovat se s jedním státním celkem a jeho institucemi.

Srovnáváme-li rámce  jednotlivých výpovědí, resp. jejich časový a prostorový kontext, objevíme v těchto výpovědích několikeré označení regionu. Mezi těmito označeními jednoznačně dominují dvě: Těšínsko nebo Těšínské Slezsko (Śląsk Cieszyński)  a Zaolzie (Zaolší). Prvnímu z nich je rozuměno buď v historických hranicích Těšínského Slezska, tedy jako zahrnujícímu i území nacházející se v dnešním Polsku nebo pouze jako historické území Těšínského Slezska ležící v České republice. Tento pojem tedy odráží historické vědomí obyvatel, snad bychom mohli říci, že i vědomí historické loyolity vůči administrativně správní jednotce.

Druhý pojem, Zaozie, je užíván v poněkud jiném kontextu. Jeho vymezení není v prvé řadě vůči pravému břehu Olše (Olzy), jak by se snad mohlo zdát z etymologického rozboru slova, kdy toto území můžeme označit jako ležící za řekou Olší, stojíme-li na polské straně hranice. Komplementární pojem vůči Zaolziu představuje Těšínsko. Domnívám se totiž, že Zaolzie nepředstavuje ani tak geograficky vymezený prostor, ale mnohem více představuje prostor kulturní a duchovní. Zaolzie jednoznačně odkazuje k vědomému pěstování polskojazyčné regionální kultury v této oblasti. Ostatně samotné označení českého Těšínska jako Zaolizia se objevuje v průběhu třicátých let dvacátého století v souvislosti s rostoucí měrou polských iredentistických aktivit na obou stranách státní hranice.

K pochopení Zaolzia nás tak nepřivede pouze analýza makrosociálních vlivů a tlaků, ať již mají svůj původ ve Vídni, Praze, Varšavě nebo Berlíně. Tento makrospolečenský kontext dokáže objasnit leccos, ale nepomůže nám najít odpoěď na naši otázku. Odpověď na ni můžeme najít jen tehdy, vezmeme-li jako jednotku analýzy právě celý region Těšínského Slezska.

III.

Ani na asi 800 km² českého Těšínského Slezska se nesetkáme s jazykově jednotným regionem. Ostatně, při pohledu na mapu se není ani čemu divit: značnou část Těšínska  leží v horských oblastech a ani v případě jeho české části není tento poměr o mnoho jiný. Tato jazyková rozrůzněnost, kdy vedle sebe žijí lidé mluvící česky, polsky a různými podobami regionálního nářečí, je samozřejmě velmi silně vnímána a v každodenním hovoru je předmětem bezpočtu vtipů a narážek. Zároveň však slouží jako sjednocující nástroj, který umožňuje rozlišit starousedlíky od nově příchozích outsiderů. Nestačí mluvit česky nebo polsky a už vůbec nestačí jazyku pouze rozumět. Důležité je prokázat, nejlépe veřejně a demonstrativně, svou jazykovou kompetenci, praktické ovládnutí lokálního nářečí, onoho po našemu. Pro život v regionu není ani tak důležité být bilingvní (ovládat češtinu a polštinu), ale spíše ovládat funkční rozrůznění vysoce kodifikované varianty jazyka (češtiny nebo polštiny) a nářečí.

Jazyková kompetence tak odkazuje nad rámec identifikace se sociálními skupinami prostřednictvím participace na společenském životě. Zatímco spolky vytyčují hranici náš – cizí v rámci jedné obce, v regionálním kontextu je tímto identifikačním činitelem jazyk.  Náš je ten, kdo mluví po našemu. To není pouze etymologická tautologie, to je výraz bezprostřední konceptualizace světa. 

Být Polákem na Zaolziu vůbec neznamená mluvit vždy a za všech okolností polsky. Jistě, polština je preferovaným jazykem, alespoň při oficiálních příležitostech, kdy se místní lidé schází jakožto Poláci. Jak vyplývá ze sociolingvistických výzkumů (Bogoczová 1993), schopnost střídat jazykové kódy je vlastní i nejmladší generaci.  To však neznamená, že by úroveň zvládnutí všech tří jazyků – češtiny, polštiny a nářečí - byla stejná. Znalost polštiny je omezena především díky omezeným, krátkodobým a nepravidelným kontaktům s Polskem (Bogocz 1997: 55). Jisti si nejsou mladí Zaolzianie ani v českém jazykovém prostředí (Bogocz 1997: 56). Je to právě nářečí, nekodifikované a pružně reagující na okolní podněty, které nabízí mluvčím jednak pocit vzájemné sounáležitosti a přináležitosti k regionu, jednak nářečí již svou pozicí na hranici dvou normativních jazyků ztělesňuje postavení regionu „na hranici“. Vztah k nářečí je zde mnohem silnější než vtah k literárnímu jazyku, mluvit nářečím nestigmatizuje, ale naopak dokládá kulturní kompetenci mluvčího.

Vnímána je i odlišnost subregionální: mluvit po goralsku je cosi jiného než mluvit jak tam na dolinach. Tato vnitřní diverzita v samotném regionu Těšínska nepředstavuje jenom podrobnější geografické rozdělní hory – nížina, reflektované mimo jiné i prostřednictvím anekdot (Kadłubiec 1995), ale toto rozdělení obsahuje i specifické významy, které jsou zakoušeny v každodenní interakci. 

Tato diverzita, snad nejlépe vyjádřitelná jako opačné póly vertikály

Beskydy : karvinský revír ::  nebe : podzemí

je veřejně prezentována celou řadou aktivit: ať již na rovině jazykových obratů nebo na úrovni kulturních aktivit. Pravděpodobně nejviditelnější kulturní akcí zaolzianských Poláků je pořádání folkloristických festivalů. Mezi nimi dominují dva: Gorolski święto a Maj nad Olzą. První z nich má již desetiletí trvající tradici (první ročník se konal v roce 1947) a odehrává se v Jablunkově, tedy v samém srdci Beskyd, druhý byl založen teprve v roce 1994 a koná se v Karviné – Darkově. To co je na obou zajímavé je nejenom to, že oba chtějí být jakousi manifestací zaolzianské kultury a to, že jeden se koná v horách a druhý v samém srdci karvinského revíru, ale i to, že darkovký festival vznikl v přímé opozici vůči jablunkovskému festivalu jako výraz potřeby místních kulturních aktivistů ukázat, že i dolany se mají čím pochlubit.

Zastavme se na chvíli u tohoto rozlišení. Folkloristické festivaly představují nejdůležitější sebeprezentaci zdejší regionální kultury. Chtělo by se říci, že spolu s aktivitou různých pěveckých sborů – přestože ty jsou na lokální úrovni pro sebestvrzování identity zaolzianců důležitější, oproti festivalům, kde jsou prezentovány taneční soubory, jsou daleko méně viditelnější.

Vezmeme-li jako jednotku analýzy Těšínské Slezsko, tedy i s územím na polské straně hranice, dostaneme schéma v němž dominují Tydzień Kultury Beskidskej (Týden beskydské kultury - kulturní akce odehrávající se především v polské Wisłe) a Gorolski święto jako jeho součást odehrávající se na české straně.

Pokud bude jednotkou analýzy Těšínsko, tedy ta část Těšínského Slezska, která se nachází na území České repuliky, dosaneme jiné schéma vzájemného vymezení folkloristických festivalů: Gorolski święto x Slezské dny. Zatímco první je svázán s organizační činností místního PZKO a jasně a zřetelně deklaruje svou vazbu k Polsku, druhý je organizován Maticí Slezskou, organizací, která se již od svého vzniku v časech první republiky výrazně angažuje v přímé opozici vůči aktivitám Poláků v tomto regionu. Slezské dny v Lomné vznikají rovněž jako potřeba zdůraznit spíše lašský, eo ipso český charakter regionu: „lašskost“, podobně jako „slezskost“, odkazuje na identifikační rovinu s českým politickým prostředím podobně jako referenčním rámcem „zaolzianskosti“ je prostor polské kultury a politiky.

Chceme-li demonstrovat identitu zaolzianců na základě vzájemného vymezení folkloristických festivalů, můžeme tak učinit prostřednictvím opozice:

hory  - Gorolski swięto x nížina - Maj nad Olzą.

Vezmeme-li v úvahu, že především jablunkovský festival je nejvýraznější manifestací polskosti a regionálnosti zároveň a že darkovský Maj nad Olzą je postaven v přímé opozici vůči němu: ne jako popření, ale jako rozvinutí této manifestace, či snad lépe jako rozšíření o druhý, dolanský, rozměr, zdá se, že to potvrzuje naši tezi, že jednotkou naší  analýzy  musí být region jako celek a nikoli pouze národnostní identifikace v něm žijících obyvatel. 

Skutečnost, že darkovský Maj nad Olzą vzniknul teprve před osmi lety neznamená, že vnímání tohoto rozdílu zde dříve nebylo. To, co je však důležité, je že jeho založením dochází k institucionalizaci této dichotomie a tedy k nastartování autoreprodukčního procesu.

Gorolski swięto zůstává jednoznačně ústředním folkloristickým festivalem začleňující Zaolzie do kontextu schématu Těšínského Slezska. Vymezování se pak vůči němu ze strany Slezských dnů nebo Maje nad Olzą však není vymezováním se vůči regionálnímu kontextu Těšínského Slezska, ale vůči jeho zaolzianskému charakteru a tudíž z etnicko-národnostních pozic (Slezské dny) nebo z pozic jemnější diferenciace kultury Zaolzia, včetně diferenciace mentalit, a z pozic diferenciace geografického: hory – doly (Maj nad Olzą).

Toto rozčlenění folkloristických festivalů je důležité ještě z jiného důvodů, než jen z toho, že poukazuje na jednotlivé vztahy a vazby mezi obyvateli tohoto regionu. Poukazuje totiž ještě na  skutečnost,  že identita Zaolzianců není cosi daného, esenciálního, ale je čímsi kontextuálním. Nevztahuje se k objektu, ale ke kontextu, přičemž jako jeho ústřední složky vidím geograficky diverzifikovanou kulturu obyvatel regionu, národnostní deklaraci a česko-polskou hranici.

Tento regionalismus se projevuje i v knižní a časopisecké produkci tematizující Zaolzie. Vedle této sentimentality pěstované na stránkách Zwrotu (polského společensko-kulturního měsíčníku) to jsou především publikace regionálních autorů. Ať se však jedná o ty, kteří patří k nejstarší generaci nebo o autory současné, nacházíme u nich „silnou inklinaci k domácí kulturní tradici a rodnému kraji vůbec“ (Rosner 1997: 274).

Silný pocit regionálního cítění je ostatně vlastním všem autochtonním obyvatelům regionu Těšínského Slezska. Tento pocit, občas vyjadřovaný prostřednictvím obratu „Jesteszmy taky ludek śląsky“ – „Jsme takový slezský lideček“, odkazuje ke specifické, historií regionu a zkušeností jeho obyvatel formované mentalitě. Za oním ludkovstvím – lidečkovstvím se skrývá jednak ona vazba k Těšínsku, regionalismus vyjádřený obratem jestem tu stela – jsem tady odtud, tustelanství, z něhož čiší spokojenost a vědomí toho, že kdo nevyčnívá, toho mlýnské kameny zájmů mocných nesemelou a vyhraje ten, kdo příliš nevyčnívá. Ludkovství tak představuje i určitou strategii přežití, ne nepodobnou českému švejkovství, na rozdíl od něj však mnohem více orientovanou dovnitř než navenek. Zatímco pro Zaolziance je tím druhým Čech, pro Tustelany je jím každý cizinec přicházející zpoza hranic regionu, a to bez ohledu na národnost. Zatímco pro Tustelany je hrdinou ten, kdo zde vydrží smršť všech režimů, hrdina Zaolzianců se aktivně angažuje ve správě veřejných věcích.

IV.

Jestliže se mohlo zdát, že v období 1920 – 1938 byla „provinčnost“ regionu ovlivněna především politikou vycházející z politického centra a jestliže se zdálo, že v letech 1945/1948 – 1989 byla tato „provinčnost“ dále udržována především vzájemnou nedůvěrou mezi oběma socialistickými státy, tak dnes, kdy tyto vnější vlivy pominuly, se na povrch dere otázka, zda tato provinčnost není jakýmsi dalším konstituentem regionu, zda-li mu není – snad až vnitřně – vlastní. Tak tedy „provinčnost“ jako inherence regionu? Možná, pokud se zeptáme zda je „provinčnost“ konstituentem tustelanství a zaolzianství jako jeho varianty, pak nezbývá než na takto vznesený dotaz odpovědět kladně. Dokladem může být právě porozumění národnostní sebeidentifikaci, kdy tato neslouží jako cíl, k němuž se dotyčný vztahuje, ale jako nástroj sloužící k tomu, aby člověk mohl setrvat ve svém regionu.

Kulturní kategorie a kulturní identity nejsou čímsi objektivním, jak se může zdát na základě četby výsledků tradičních sociologických výzkumů prováděných na Těšínsku, ale naopak subjektivním a symbolickým, něčím, co vyplývá z postojů a idejí jednotlivců v konkrétním čase. Být Polákem na Zaolziu vůbec neznamená „jen“ o sobě prohlásit, že jím jsem nebo mluvit polsky, jak by se snad mohlo zdát z vnějšího pohledu. Pro obyvatele Těšínska znamená být Polákem na Zaolziu být vřazen do specifických sociálních sítí v rámci obývané obce – a tím i oplývat specifickým kulturním a sociálním kapitálem - nebo podílet se na reprodukci specifické paměti, sdílet společnou interpretaci minulosti a společná tajemství. Být Polákem znamená i disponovat specifickou konceptualizací regionu: schopností určitým způsobem jej dělit a určitým způsobem rozlišovat kvalitu jeho jednotlivých částí.  Institucionalizace obou těchto podmínek – v podobě existence národnostně orientovaných spolků na úrovni obce a v podobě existence folkloristických festivalů na úrovni regionu – tak vede nejenom k zakonzervování statu quo (především folkloristické festivaly jsou jednoznačně orientovány na minulost), ale i k fixaci tohoto obrazu.