Romové
David (17)
„Můj vzor je Martin Luther King, protože toho udělal hodně pro černé.“
„Děda, mámin otec, se přistěhoval ze Slovenska v roce 1973. Dnes říká: „Jsem český Rom“. Říká, že na Čechy se dívá stejně jako Češi na Romy: „Kdo pracuje, je dobrý, kdo nepracuje, je špatný.“ K rodičům mají Romové velkou úctu. Já bych měl babičku poslechnout na slovo. To už nedělám, ale pořád ji respektuji. Někdy žasnu, co si mí bílí kamarádi dovolí ke svým rodičům.“
„Chtěl jsem být pilotem, to nešlo vzhledem k mým proporcím a zdravotnímu stavu, nebo kuchařem. Nakonec jsem se dostal na Střední odbornou školu sociální v Kolíně. Naši doma nemluvili romsky, měl jsem od Romů trošku odstup. Na škole se můj postoj změnil, chtěl jsem poznávat tradice, dozvědět se něco o svém národu.“
„Když se narodíš jako Rom, každý pozná, že jsi Rom. Ve školce bylo celkem jedno, jestli jsem nebo nejsem Rom, tam jsme z toho jako děti neměli rozum. Na základce, tak ve třetí třídě, člověk začne vnímat, že je odlišný, třeba barvou kůže… To má asi každý, nikdo z Romů nemůže říct, že ne. Taková averze, že se na mě někdo divně kouká, nesedne si vedle mě ve vlaku, předsudky.“
„U nás je muž hlava a žena krk rodiny. Takže podle mě má žena to hlavní slovo. Romská rodina žije víc společně, pospolitě. Staráme se jeden o druhého, přičemž každý má svou úlohu už předem nějak danou. Starší děti se starají o mladší sourozence. Avšak i když je Petra starší, já mám za všechny sourozence odpovědnost, protože jsem nejstarší syn.“
ROMOVÉ v Českých zemích – krátká historie
„Mít svou identitu, své tradice, kulturu, to je nádherná věc. Ne držet se jich ve všem, ale snažit se přijmout i společnou identitu a přitom si zachovat svoje...“
(David)
Romové byli původně kočovníky. Za jejich pravlast je považována Indie. Prvním vyobrazením Romů z českého prostředí je grafika „Rodina potulných cikánů“ z roku 1481. Až do 20. století byli jako „Cikáni“ označovány osoby, které bychom dnes přiřadili k romskému etniku, ale i všichni ti, kteří žili potulným způsobem života. Až do poloviny 18. stol. byli Romové považováni za psance a kdokoliv je mohl beztrestně zabít.
I v Československu byli kočovní cikáni postihováni za svůj způsob života. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava zahynuli v nacistických koncentračních táborech téměř všichni čeští i moravští Romové.
Absolutní většina Romů, kteří dnes žijí, v ČR se přistěhovala až po válce ze Slovenska. Za prací do vysídleného pohraničí přicházely často celé rodiny. Politika Komunistické strany Československa a pokusy o asimilaci vedly později k násilnému přesídlováni bez ohledu na rodinné a kulturní vazby.
S ostatním obyvatelstvem byli Romové formálně zrovnoprávněni až po roce 1948, k romské národnosti se mohli přihlásit teprve po roce 1989. Po roce 1989 vznikla také romská politická reprezentace. Probíhá kodifikace spisovné romštiny, bylo založeno muzeum, odborná škola. Romové se vracejí ke svým kulturním tradicím, vydávají knihy a časopisy, vystavují vlastní umělecká díla. Na druhé straně velká část z nich přišla o práci. Nižší vzdělání a předsudky ztěžují možnost najít si novou práci, a tak upadají do chudoby, ze které těžko hledají cestu ven.
ROMOVÉ
Petr Lhotka
Pravlast Romů byla v Indii, jak dokazují jazyková srovnání romštiny s novoindickými dialekty. Odtud Romové odcházeli v několika vlnách směrem na západ. Ve 12.století jsou skupiny Romů doloženy z území tehdejší Byzantské říše, kde také jsou poprvé pojmenováni jako tzv. Athinganoi (řecky-původně název pro sektu provozující magii). Z tohoto pojmenování se později vyvinuly názvy Zigeuner, Cikán atp., které měly hanlivý charakter.
První nesporná zmínka o Romech z českých zemí je datována k roku 1417. V první čtvrtině 15.století se skupiny Romů začaly objevovat ve střední a západní Evropě. Jednalo se zřejmě o skupiny, které utíkaly z Balkánského poloostrova a z tehdejších Uher před Turky, kteří toto území postupně obsazovali. Zpočátku tyto skupiny obdržely glejty (ochranné dopisy) panovníků i papeže, které jim zaručovali svobodu pohybu a možnost získávat almužnu. Byli ovšem přijímáni s nedůvěrou kvůli odlišnému vzhledu, jazyku a provozování „magie“ (hádání z ruky atp.).
V roce 1500 bylo nařízeno vyhoštění Romů z území Německa, později, ve 40.letech 16.století začala podobná nařízení platit také v Českém království. V průběhu 16. a 17. století se objevilo také nařčení Romů ze špionáže ve prospěch Turků-důvodem byla antropologická odlišnost a také jejich příchod z území, které byly ovládány Turky. Poněkud lepší postavení měli Romové ve východní a jihovýchodní Evropě včetně Uher a Polska. Na těchto území nebyla přijímaná drastická opatření proti Romům. Především v Uhrách a na Balkáně se tak mohli Romové poměrně záhy usadit. Na území ovládaném Turky nebyla obecně uplatňována etnická kritéria a postavení jejich obyvatel bylo dáno příslušností k určitému náboženství. Romové nebyli diskriminováni.
V první polovině 18.století došlo v Čechách a na Moravě, ale také na některých místech Německa k největšímu pronásledování Romů. Pokud byli přistiženi, tak byli souzeni. Pro muže platil trest oběšením, pro ženy bylo stanoveno jejich vymrskání na pranýři, vypálení cejchu a uříznutí ucha. Poté byly ženy deportovány za hranice. Pokud byly ženy dopadeny podruhé byly také popravovány. Celkem bylo v tomto období zaznamenáno 527 těchto soudních procesů. Poprvé se objevují jména těchto Romů: Zelinka, Růžička atp.
Na některých moravských panstvích (např. Kouniců) žili v této době tzv. tolerovaní Romové (především kováři pozvaní na tato panství z Uher). Jednalo se především o potomky Štěpána Daniela (od r.1698 usazený na panství Uherský Brod).
Ve druhé polovině 18.století jsou zrušeny drastické tresty pro Romy a osvícenský panovník Josef II. se pokusil o násilné usazení Romů. Tento pokus skončil neúspěšně. Romové se začínají ve větší míře usazovat na jihovýchodní Moravě od 2.poloviny 19.století. I přes počáteční pogromy a vyhánění ze strany místních obyvatel vznikají romské osady např. ve Svatobořicích, Oslavanech, Luhačovicích a dalších místech. V samotných Čechách Romové stále kočovali.
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 žila drtivá většina Romů na Slovensku (podle sčítání v roce 1925-6 žilo celkem 50 000 Romů (?), z toho asi 500 v Čechách, 2 500 na Moravě a zbytek na Slovensku). Podle neoficiálních odhadů byl skutečný počet Romů v Československu na konci 30.let asi 100 000. Při sčítání lidu v roce 1930 se k romské (tehdy cikánské) národnosti přihlásilo asi 30 000 osob. Existovalo několik romských skupin-čeští(většinou kočovní) a moravští Romové (usazení) a Sintové (němečtí Romové-kočovní). Největší skupinou byli Romové slovenští.
V roce 1927 byl schválen zákon č.117/27 Sb. o potulných Cikánech, který nařizoval vydávání zvláštních tzv. Cikánských legitimací, jejichž držitelé měli omezenou svobodu pohybu (zákaz vstupu) a platila pro ně další omezení.
Především mezi usazenými komunitami Romů a jejich okolím začali být navazovány intenzivnější kontakty. Výsledkem byly jednak sňatky, ale také docházka dětí do škol. V roce 1936 úspěšně ukončil studia právnické fakulty v Praze první romský vysokoškolák-Tomáš Holomek.
Po nástupu nacistů k moci v Německu začali být pronásledováni pro svůj etnický původ také Romové. Od října 1938 byli tomuto pronásledování vystaveni také němečtí Romové-Sintové, žijící v pohraničí okupovaném Německem. Po vytvoření protektorátu na území Čech a Moravy a samostatného slovenského státu 15.3.1939 začali být postupně uplatňována nacistická protiromská opatření. V protektorátu bylo nařízen od roku 1940 zákaz kočování pro Romy a jejich usazení. V místech, kde se Romové usadili byli pod policejním dohledem. Až do roku 1942 byla protiromská nařízení uskutečňována podle zákona č.117/27 o potulných Cikánech. V roce 1940 byly zřízeny kárné pracovní tábory, určené pro tzv. asociály (Romové v nich tvořili pouze několik procent vězňů). V roce 1942 byly protektorátními úřady přijata opatření podle německého vzoru. Jednalo se o nařízení o preventivním potírání zločinnosti a o nařízení o boji s tzv. cikánským zlořádem.
Pronásledování protektorátních Romů vyvrcholilo v srpnu 1942, kdy byl proveden soupis tzv Cikánů a cikánských míšenců (celkem 6 500 osob). Zároveň byly otevřeny tzv. cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Tyto tábory měly sloužit jako sběrná místa před další deportací do koncentračních táborů, protože v prosinci 1942 bylo šéfem německé policie a SS Heinrichem Himmlerem nařízeno provést deportace Romů do koncentračního tábora Osvětim II.-Birkenau. Celá akce byla probíhala pod vedením německé kriminální policie.
V tzv. cikánských táborech byly vězněny celé rodiny. V Letech u Písku prošlo táborem celkem 1308 vězňů, z nichž 327 se stalo obětí táborových podmínek. Táborem v Hodoníně u Kunštátu prošlo celkem 1375 vězňů, z nichž 207 internaci nepřežilo. Většina vězňů zahynula v důsledku katastrofálních stravovacích a hygienických podmínek v táborech. Správu táborů prováděli čeští četníci. Tábory byly zrušeny po provedení hromadných deportací do koncentračního tábora v Osvětimi (Lety u Písku-květen 1943 a Hodonín u Kunštátu-srpen 1943).
Od března 1943 do roku 1944 bylo z území protektorátu 4870 Romů deportováno do Osvětimi. Po roce 1945 se do Československa vrátilo 583 bývalých romských vězňů koncentračních táborů z protektorátu. Z původní romské populace tak v Čechách a na Moravě zbyla asi jedna desetina.
Ihned po skončení války začali přicházet do Čech a na Moravu romské rodiny ze Slovenska, kde nedošlo k programové likvidaci Romů (ti byli vystaveni diskriminaci, ale nebyli hromadně deportováni do koncentračních táborů). Zatímco v roce 1945 byly odhady o počtu Romů v Čechách a na Moravě od 600-800 osob, tak podle soupisu provedeného policií v roce 1947 zde žilo již přes 16 000 Romů. Důvodem k odchodu ze Slovenska byly především pracovní příležitosti a možnost ubytování, v místech odkud byli odsunuti Němci (např. severní Čechy).
Nejprve do českých zemí přicházel většinou živitel rodiny za prací. Potom za ním přišla rodina a také další obyvatelé z romských osad, odkud migranti pocházeli. V mnoha českých městech tak žijí Romové příbuzensky spříznění, nebo pocházející ze stejných míst na Slovensku. Odchod ze slovenské romské osady znamenal zároveň přechod do zcela jiného prostředí. Romské osady na Slovensku existovali ( a existují) odděleně od slovenských vesnic a život v nich probíhá jiným způsobem. Domky v osadách umožňovali většinou pouhé přespávání, veškerý život se odehrával na volném prostranství (např. vaření, praní atp.).
Po roce 1948 byli Romové formálně zrovnoprávněni (byl zrušen zákon č.117/27 Sb.), ale tehdejší státní orgány ve strachu před požadavky na uznání národnosti nepodporovali činnosti směřující k etnickému sebeuvědomění Romů. V roce 1958 bylo zakázáno kočování (zákaz postihl především tzv. olašské Romy, protože slovenští Romové byli usazení).
V polovině 60.let se snažil stát řešit tzv. romskou otázku organizovaným přesunem z romských osad na Slovensku do českých krajů-tento projekt skončil neúspěchem. V roce 1968 přinesla demokratizace poměrů založení první romské organizace-Svazu Cikánů-Romů. Poprvé v historii tak měli Romové možnost vyjádřit se k politice státu vůči nim. V roce 1973 byl svaz po nátlaku státních orgánů zrušen. V roce 1971 se konal v Londýně 1.světový kongres Romů, na němž vznikla Mezinárodní romská unie, která mj. požadovala užívání pojmu Rom namísto Cikán.
Po roce 1989 došlo k znovuobnovení romských aktivit a vzniklo množství romských spolků a sdružení. Negativní stránkou ve vývoji se stal růst nezaměstnanosti a objevení se otevřeného rasismu. Počet Romů žijících v české republice je odhadován na 250-300 000. Při sčítání lidu se k romské národnosti hlásí asi 20 000 osob. Největší počet Romů pochází z východního Slovenska, druhou nejpočetnější skupinou je skupina ze západního Slovenska, asi 10% patří k tzv. olašským Romům a 5-10% tvoří čeští a moravští Romové a Sintové.
Romové v českých zemích – časová osa
1416 první zmínka o Romech:“Také toho léta vláčili se cikáni po zemi a lidi mámili.“ (F.Palacký: Staří letopisové čeští). Jedná se o první nespornou zprávu o pobytu skupiny Romů na našem území. U předchozích záznamů není jisté zda se jednalo skutečně o Romy. V Dalimilově kronice se v roce 1242 uvádí příchod tzv. Kartasů-tatarských zvědů a v popravčí knize pánů z Rožmberka v roce 1399 je v jedné z výpovědí zachycen „ cikán černý, Ondřejóv pacholek“
1538 první doklad o vyhoštění Romů ze země (moravský zemský sněm):“v dvů nedělích ze země vybyti a vypověděni byli“.
1545 císař Ferdinand I. vydal první mandát nařizující vyhnání Romů ze země. V dalších mandátech (1549, 1556) opakoval toto nařízení, ale zakazoval vraždění Romů (topení žen).
1697 dekret císaře Leopolda I., který prohlásil Romy za psance (vogelfrey) a postavil je mimo zákon. Kdokoliv mohl Romy při pronásledování beztrestně zabít. V případě dopadení byli muži oběšeni, ženám bylo uřezáno ucho a byly vyhnány za hranice. Při opakovaném vstupu do země byly popravovány i ženy.
1698 moravský aristokrat Dominik Ondřej Kounic usadil rodinu Štěpána Vajdy řečeného Daniel ze svého statku nedaleko Györu v Maďarsku na předměstí Uherského Brodu. Postavení této skupiny Romů se lišilo, protože nebyli pronásledováni jako „Cikáni“
1767 císařovna Marie Terezie vydala dekret o asimilaci Romů v Uhrách (zákaz mluvit romsky, tradičně se oblékat, pro sňatek bylo nutné povolení vrchnosti atp.)
1769 soupis Romů na Moravě-celkem 98 osob
1782 Josef II. vydal dekret, podle kterého začali být Romové v Uhrách považováni za zemské poddané a nemohli být proto vypovídáni ze země.
1821 katolický kněz a obrozenecký básník Antonín Jaroslav Puchmajer popsal dialekt českých Romů ve studii: Romani čib, das ist: Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner Sprache.
1882 katolický kněz Josef Ješina vydal příručku: Románi čib čili jazyk cikánský a 1889: Slovník česko-cikánský a cikánsko český a Cikánsko-české pohádky a povídky.
1888 výnos vídeňského ministerstva vnitra o postupu proti Romům cizí státní příslušnosti a kočovným skupinám (vyhoštění ze země), postup při zatýkání, trestání a postrku.
1908 soupis Romů na Moravě-celkem 1593 osob ve 134 obcích.
1921 sčítání lidu v Československu-celkem napočítáno 8 028 Romů (z toho jen 61 v českých zemích)-při sčítání nebyla zjišťována romská národnost.
1925 podle neúplného četnického soupisu žilo v Československu celkem 64 938 Romů (Čechy-579 osob, Morava-1 994 a Slezsko-79 osob)
1926 Romové v Užhorodě si postavili z vlastních prostředků a s přispěním dobrovolných dárců vlastní školu.
1927 Národní shromáždění ČSR vydalo diskriminační zákon č.117 o potulných cikánech. Nařizoval zvláštní policejní soupisy, zaváděl cikánské legitimace. Byl zaměřen proti určitému způsobu života-kočování, pro který vytvářel administrativní překážky, ale byl používán i proti polousazeným nebo usazeným Romům.
30. léta cimbálová muzika Jožky Kubíka byla vysílána brněnským rozhlasem
1939-41 ve Strážnici byl založen romský divadelní kroužek „Cigánská omladina“ pod vedením Františka Kýra (nacistické koncentrační tábory přežil jediný člen souboru)
1939 protektorátní ministerstvo vnitra vydalo výnos o zákazu kočování a nuceném usazení. Romové se museli od roku 1940 usadit a četnické stanice o nich podávali pravidelná hlášení.
1940 otevřeny kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu určené pro práceschopné muže starší 18 let. Mezi vězni bylo několik procent Romů.
1942 protektorátní vláda vydala nařízení č.89 o preventivním potírání zločinnosti, které umožňovalo uvalení časově neomezené tzv. preventivní vazby na tzv. asociály (mj. Cikáni) v bývalých kárných pracovních táborech resp. v koncentračním táboře Auschwitz I.
1942, 10. 7. Generální velitel neuniformované protektorátní policie vydal rozkaz o „potírání cikánského zlořádu“.
1942, 2. 8. proveden soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Celkem bylo 6 500 osob označeno za tzv. Cikány a cikánské míšence a jedna třetina z nich byla okamžitě internována v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
1942, 16. 12. šéf nacistických SS a německé policie Heinrich Himmler vydal rozkaz o deportaci „cikánských míšenců, Cikánů-Romů a neněmeckých příslušníků cikánských kmenů balkánského původu“ do koncentračního tábora Auschwitz II.-Birkenau, kde byl od února 1943 zřízen zvláštní tzv. cikánský rodinný tábor v němž bylo uvězněno nejméně 22 000 Romů z celé Evropy.
1943, 7. 3. do koncentračního tábora Auschwitz II.-Birkenau byl z Brna vypraven první hromadný transport českých a moravských Romů.
1943, 9. 8. likvidace tzv. cikánského tábora v Letech u Písku. Táborem prošlo celkem 1 319 vězňů, z nichž 327 v táboře zahynulo.
1943, 1. 12. likvidace tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. V táboře bylo postupně internováno 1 317 vězňů, z nichž 207 zemřelo.
1944, 2. 8. po transportu 918 práceschopných romských mužů do Buchenwaldu a 490 romských žen do Ravensbrücku bylo odvedeno 2 897 žen , dětí a starých lidí z tzv. cikánského rodinného tábora v Auschwitz II.-Birkenau do plynových komor, kde byli zavražděni.
1945 do Čech a na Moravu se vrátilo 583 bývalých romských vězňů z koncentračních táborů. Na konci roku odhadovalo četnictvo, že v českých zemích žije asi 1 000 Romů.
Po r.1945 migrace slovenských Romů do českých zemí za prací a lepšími pracovními podmínkami. Migrace směřovala především do regionů odkud bylo odsunuto německé obyvatelstvo, a kde bylo třeba pracovních sil (severní Čechy, severní Morava). Nejvíce Romů přišlo do českých zemí v 50.letech.
1947 ministerstvo vnitra provedlo soupis Romů v Československu, ve kterém bylo podchyceno celkem 101 190 osob (z toho bylo v Čechách a na Moravě 16 762 osob)
1950 zrušení zákona č.117/27 Sb. o potulných cikánech
1958 přijetí zákona č.74/58 Sb., o trvalém usídlení kočujících a polokočujících osob, který znamenal zákaz kočování a negativně se dotkl především olašských Romů, ale také slovenských Romů dojíždějících do českých zemí za prací. Na základě zákona byl proveden v roce 1959 soupis a osoby označené za kočovné nebo polokočovné měly zakázáno se bez povolení okresního národního výboru přestěhovat.
1963 Jiří Lípa vydal Příručku cikánštiny, která byla první učebnicí romštiny u nás.
1965 vláda přijala usnesení č.502, jehož deklarovanými cíli bylo: likvidace romských osad a chatrčí a vyřešení problému nedůstojného bydlení Romů, zajištění školní docházky dětí, zařazení práceschopných mužů do pracovního poměru. Součástí se stal i tzv. rozptyl cikánského obyvatelstva, což znamenalo stěhování romských rodin z nevyhovujících podmínek v romských osadách na jiná místa. Jednalo se prakticky o novou formu násilné asimilace Romů. V praxi bylo přesunuto ze Slovenska do českých zemí touto cestou několik tisíc osob.
1968 národní výbory evidovali v Československu celkem 226 467 Romů (z toho 61 085 osob v českých zemích).
1969, 30. 8. v Brně se konal ustavující sjezd první romské organizace u nás-Svazu Cikánů-Romů. Do čela organizace byl zvolen Miroslav Holomek. V roce 1972 měl svaz 7 500 členů a ve své činnosti podporoval především kulturní aktivity Romů. Svaz čtvrtletně vydával vlastní zpravodaj Romano Ľil, pořádal soutěže a přehlídky romské hudby, uspořádal výstavu o romském kovářství, poprvé připomenul holocaust Romů za 2.světové války atp.
1970 podle sčítání lidu bylo v Československu celkem 219 555 Romů (z toho 60 279 v českých zemích)
1973 po nátlaku státních orgánů byl Svaz Cikánů-Romů „dobrovolně“ rozpuštěn
1978 Charta 77 vydala dokument o diskriminaci Romů.
1982 pod vedením Emila Ščuky a Marty Bandyové byl v Sokolově založen romský soubor Romen, který se věnoval divadlu a hudebním vystoupením. Nejaktivněji soubor působil v letech 1984-88, kdy vystupoval po celé republice. Soubor existoval do roku 1991.
1985 v Sokolově byla vydána dvě čísla romského časopisu Ľil-List pod vedením E.Ščuky.
1989 změna politických poměrů s sebou přinesla vznik první romské politické strany-Romské občanské iniciativy. V prvním svobodně zvoleném parlamentu zasedlo také 8 romských poslanců. V současné době není žádný Rom poslancem. V následujících letech bylo mnoho Romů postiženo nezaměstnaností (důvodem byla nízká kvalifikace a společenské předsudky). Romové byli konfrontováni také s projevy otevřeného rasismu.
Demokratizace poměrů vedla také ke vzniku mnoha romských občanských sdružení a dala prostor pro pěstování romské kultury. V současné době vychází několik romských periodik (Amaro Gendalos, Romano Vodi, Romano Hangos, Kereka).
