Židé
Elmar (17)
„Nechci se bát, že dostanu „naplácáno“, když půjdu někomu na pomoc.“
Děda byl Žid, ale doma nežijeme tímto způsobem života. Po válce, když zůstala polovina rodiny v koncentračních táborech, se dědeček svým židovským původem raději moc nechlubil. Nejsem věřící, ale cítím se být součástí židovské tradice.
ŽIDÉ – krátká historie
Král Šalamoun (965-928 př. n. l.) nechal v Jeruzalémě postavit Chrám jako ústřední místo židovského náboženství. Po potlačení protiřímského povstání byl Chrám roku 70 n. l. zbořen a Židé byli z Jeruzaléma vyhnáni. Od té doby žijí v diaspoře – rozptýleni po celém světě.
ŽIDÉ žijí na českém území nejméně od 10. století. Byli tu usazeni jako svobodní lidé. Jejich jazykem byla čeština. Od poloviny 12. století se na základě rozhodnutí papeže změnilo postavení Židů v celé křesťanské Evropě. V Čechách byli přijaty zákony, podle kterých nesměli provozovat řemesla mimo ghetto a nesměli vlastnit půdu. Museli být viditelně označeni a žít v oddělených čtvrtích. Židé se směli zabývat pouze peněžnictvím a obchodem. Zrovnoprávněni byli postupně od roku 1781, kdy Josef II. vydal toleranční patent do 2. poloviny 19. století. Až od té doby se začali Židé integrovat do většinové společnosti.
Dnes je v ČR 10 židovských obcí, které se starají o náboženský a kulturní život jejich členů, pečují o výchovu mládeže i o osamělé seniory.
Největší tragédií židovských dějin od zboření Chrámu bylo vyvraždění 6,000.000 evropských Židů v rámci nacistické rasistické politiky v průběhu 2. světové války. Podle norimberských zákonů byli za Židy považováni všichni, kdo měli židovské předky, bez ohledu na vyznání. Na území Čech a Moravy žilo před válkou 118 000 Židů. V koncentračních táborech jich zahynulo 80 000. Systematické vyvražďování se dotklo každé židovské rodiny a tato skutečnost dodnes ovlivňuje život dalších generací.
ŽIDÉ v českých zemích
Marie Zahradníková
Židovská menšina představuje v dějinách českých zemí, Československa i České republiky jednu z nejvýznamnějších a nejsvéráznějších skupin obyvatelstva. Zároveň je i jednou z menšin s nejdelšími dějinami na našem území, neboť první zmínky o židovském osídlení Moravy a o židovských obchodnících v Praze pocházejí už z 10. století. V průběhu staletí se u nás židovští obyvatelé potýkali s dobami příznivějšími i s obdobími, kdy jim nebylo právě veselo. Pojďme se tedy na dějiny této výrazné a významné menšiny blíže podívat a seznamme se i s jejími zvyky, tradicemi a svátky, které se sice od našich poněkud liší, které však máme možnost poznat i dnes na vlastní kůži, pokud navštívíme některou ze synagog například o šabatu (říká se mu také šábes), o některém židovském svátku nebo třeba když se tu koná tradiční židovská svatba.
Na starodávnou existenci Židů nás upomíná mnoho památek, které je možné vidět v řadě českých i moravských měst, ale i na venkově. Kdo z nás někdy nenarazil na židovský hřbitov s krásnými kamennými náhrobky zdobenými pro nás neznámými, až tajemnými nápisy (mimochodem židovské písmo se píše obráceně než naše – zprava doleva, a je pěkně úhledné). Nebo na nějakou synagogu, zdobenou z vnějšku podobnými nápisy? Krásně dochované synagogy se kromě Prahy nacházejí například v Mikulově, Boskovicích, Třebíči, Holešově, Plzni, Děčíně, ale potom také v řadě malých městeček; pokud byste se zeptali, určitě byste ve své blízkosti na nějakou takovou narazili. O jedné synagoze v pražském podhradí se zmiňuje už známý český kronikář Kosmas v první polovině 12. století.
Židé se už od 2. století našeho letopočtu, poté, co jim byl Římany zakázán pobyt v jejich dávné vlasti – Palestině (Židé sami ji ovšem vždy nazývali Erec Jisrael = Země izraelská), usazovali po celém světě, v takzvané diaspoře nebo galutu. Na naše území přicházejí ve větším počtu od 12. století, nejprve se zde usazovali jako svobodní cizinci. Už od vzniku křesťanství a hlavně poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím ve vznikajících evropských státech, se ale objevovaly snahy omezit práva Židů a podřídit je panovníkovi toho kterého státu. Také katolická církev usilovala o všemožné omezení Židů – důležité v tomto ohledu byly zejména takzvaný 3. a 4. lateránský koncil (1179 a 1215), které stanovily, že Židé musí nosit zvláštní označení, aby je bylo možné rozpoznat na první pohled od křesťanských obyvatel, nadále směli Židé žít jen ve čtvrtích pro ně specielně vymezených (později se jim začalo říkat ghetta) a směli se živit půjčováním peněz na úrok (takzvanou lichvou, která byla křesťanům zakázána jako něco neetického); na druhou stranu nesměli Židé vůbec pracovat v zemědělství, nesměli vlastnit půdu a většina řemesel jim byla také zakázána, aby nekonkurovali svým křesťanským sousedům. Zde můžeme hledat počátek toho, proč byli Židé známí jako schopní obchodníci, ale zároveň proč byli nejednou označováni za lichváře a vydřiduchy. Pokud jde o zvláštní označení, to nabíralo nejrůznější formu, ale často užívalo žlutou barvu. Mohl to být například žlutý kroužek či kolečko našité na oděvu nebo páska na rukávu nebo zvláštní tvar klobouku, povinnost nosit vousy či u žen zvláštní účes se žlutou stužkou ve vlasech. Za druhé světové války se toto středověké nařízení vrátilo v podobě příkazu nosit žlutou Davidovu hvězdu s nápisem Žid/Jude našitou viditelně na oděvu.
Vlastně záleželo na panovníkovi, jak se k Židům na svém území zachoval – někteří byli příznivější, někteří Židy naopak ze země vypovídali. I když ovšem stvrdili Židům některá privilegia, vždy z toho chtěli pro sebe získat nějaký prospěch – většinou tak po nich žádali finanční dary (začalo se jim v 18. století říkat dokonce toleranční daň). Tato podřízenost panovníkovi dostala vlastní název – servi camerae regiae = otroci královské komory. K nejvýznamnějším privilegiím, která Židé v českých zemích získali, patřila Statuta Judaeorum z roku 1254 Přemysla Otakara II. Naopak za Ladislava Pohrobka byli Židé vypovězeni z moravských královských měst Brna, Olomouce, Znojma, Uničova a Jihlavy, za Ferdinanda I. měli být úplně vypovězeni z českých zemí, stejně jako později za císařovny Marie Terezie. Nakonec sice nikdy k úplnému vypovězení nedošlo (na rozdíl třeba od španělských Židů, kteří byli úplně vypovězeni roku 1492), ale na Moravě nesměli Židé žít až do 19. století v královských městech, proto má například brněnská židovská obec poměrně krátkou historii. Centrum židovského života na Moravě ale plnil stejně spíše Mikulov, který byl sídlem moravského zemského rabinátu (a to až do roku 1925!).
Asi největšího rozkvětu dosáhli židé v českých zemích v 16. století za vlády císařů Maxmiliána II. a Rudolfa II. – oba panovníci jim potvrdili dřívější privilegia, podle kterých neměli být už nikdy z Prahy ani ze zemí Koruny české vypovězeni (jak vidno, jejich privilegia nebyla v pozdější době příliš brána v úvahu). Tato doba je také dobou ohromného kulturního rozkvětu, který je nazýván historiky „zlatým věkem“ židovské kultury a vzdělanosti u nás. Zejména v Praze tehdy vznikla řada staveb – např. Pinkasova synagoga, Vysoká synagoga, Maiselova synagoga, židovská radnice a další. Je to také doba, kdy v Praze působil jako rabín slavný rabi Löw – vlastně se jmenoval rabi Jehuda Liva ben Becalel (1520–1609), a jeho náhrobek byste našli na Starém židovském hřbitově v Praze. V době romantismu začala být jeho postava spojována se stvořením umělé bytosti – Golema, a na toto téma vznikla a dodnes vzniká řada knih i filmů. Podle jedné z tradic odpočívá Golem na půdě Staronové synagogy v Praze.
Někdy Židé také přímo významně zasáhli do dějů v českém království. Tak se na konci třicetileté války, roku 1648, podíleli na obraně Prahy proti švédskému vojsku. Jejich zapojení do veřejného života je ale více spjato až s 19. a 20. stoletím. Mezitím ale museli prožít pro ně dost pohnuté 18. století. Za vlády Karla VI., otce Marie Terezie, byl totiž vydán tzv. familiantský zákon, který povoloval v každé židovské rodině sňatek jen prvorozenému synovi, všichni další, pokud se chtěli oženit a založit si rodinu, museli opustit zemi. Druhé opatření neslo název translokační reskript a nařizovalo, aby Židé sídlili v uzavřených čtvrtích dostatečně daleko od kostelů a jiných prostranství, kde se konaly křesťanské náboženské slavnosti. Bylo to tedy potvrzení i zpřísnění již existujících ghett.
Naopak konec 18. století přinesl pro Židy v habsburské monarchii řadu vítaných změn za panování Josefa II. Důležitý byl především toleranční patent pro židovské náboženství, ale Josefova nařízení zasáhla i oblast náboženskou, jazykovou, ekonomickou, vzdělávací, soudní i správní. Mimo jiné byla zrušena povinnost nosit zvláštní označení. V roce 1787 byl pak vydán zákon o jménech – Židé museli přijmout německá příjmení i osobní jména podle určitého seznamu. Proto můžeme dodnes mezi lidmi, kteří se hlásí k židovství, najít často německá jména, to však rozhodně není pravidlem.
Dalším významným mezníkem pro Židy z českých zemí byla revoluční léta 1848/49, kdy byla definitivně zrušena ghetta, toleranční daň i familiantský zákon. Od té doby se Židé začali hodně stěhovat, opouštěli bývalá ghetta a odcházeli do pohraničí a velkých měst, kde se rozvíjel průmysl. V průmyslu, v bankovnictví, v právnictví i ve vědě dosáhli záhy významných úspěchů. Bylo to určitě i díky tomu, že mohli po staletích zákazů začít studovat na všech typech škol. Jejich zrovnoprávnění u nás završila ústava z prosince 1867, která židovské obyvatele habsburské monarchie vybavila volebním právem.
Období druhé poloviny 19. století bylo pro Židy u nás velice úspěšným obdobím. Zároveň ovšem řada z nich zatoužila začlenit se úplně do okolního národa, respektive v českých zemích do německého nebo českého národa. Tomuto procesu se říká asimilace. Asimilace mohla mít různou podobu – někteří Židé se cítili buď Němci, nebo Čechy, ovšem s tím, že vyznávají židovské náboženství, stejně jako byli mezi Němci i Čechy katolíci nebo evangelíci. Někteří postupně rezignovali také na svou víru – buď přestoupili na víru křesťanskou, nebo se z nich stali bezvěrci. Tehdy ale zavládly mezi Židy samotnými obavy, aby se židovství úplně neztratilo. Tehdy také začínají spory, zda jsou Židé národem či náboženským společenstvím.
Mnozí tzv. asimilanté se domnívali, že splynutím s okolními národy jednou provždy odstraní příčiny antisemitismu, pronásledování Židů, v tom se však bohužel mýlili. Zatímco dosavadní antisemitismus byl založen převážně na náboženské nevraživosti, objevil v poslední čtvrtině 19. století antisemitismus moderní, který měl hospodářské, politické, národností a pak i rasové příčiny. Jako reakce na novodobý antisemitismus se zrodil sionismus, židovské národní hnutí, který se snažil získat pro Židy území, kde by mohli založit vlastní stát. Samozřejmě, že se začalo uvažovat o pradávné vlasti – Palestině, která hrála tak důležitou roli v židovském náboženství. Řada Židů z Evropy se od osmdesátých let 19. století do Palestiny skutečně vystěhovala. Trvalo však ještě více než šedesát let, než byl založen Stát Izrael.
Po první světové válce vznikla jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska Československá republika. Židé, jako jedna z menšin, v ní hráli důležitou úlohu, podíleli se na vládě, hospodářství, vědě, kultuře. Kdo by neznal spisovatele Franze Kafku a Karla Poláčka, básníka Jiřího Ortena, sochaře Otto Gutfreunda, překladatele Otokara Fischera, herce Hugo Haase a řadu dalších? Dá se říci, že meziválečné Československo bylo pro židovské obyvatele velmi příznivou etapou. Situace se však začala pro Židy z celé Evropy vyhrocovat po nástupu Hitlera k moci roku 1933. Nejprve v Německu byla přijata řada diskriminačních opatření, která měla Židy vyřadit z hospodářského života, postupně byli omezováni ve všech možných právech. Roku 1935 byly potom přijaty jedny z nejhorších zákonů v novodobých dějinách lidstva, tzv. norimberské zákony, které definovali, kdo je a kdo není Žid. Tyto zákony byly založeny na rasovém základě a nebylo možno před nimi nijak uniknout.
Po mnichovské dohodě muselo Československo na podzim roku 1938 postoupit Německu Sudety, v nichž okamžitě vstoupily v platnost norimberské zákony a Židé proto odešli do vnitrozemí okleštěného Česko-Slovenska. O půl roku později bylo ovšem Československo definitivně rozbito vstupem německých vojsk, odtržením Slovenského štátu a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Okamžitě vstoupily v platnost norimberské zákony a každý měsíc byla vydávána řada dalších diskriminačních opatření, která židovské obyvatele v Protektorátu uzavřela do nových ghett, nazývaných ghetta beze zdí. Na podzim 1941 začaly transporty do ghetta Terezín, odkud již od ledna 1942 vyjížděly transporty dále na východ, do vyhlazovacích táborů zřízených Němci v zabraném Polsku. Nacistické běsnění nepřežilo v protektorátu na 80 000 našich židovských spoluobčanů, kolem 70 % předválečného počtu. Památce jejich obětí je věnován Památník Terezína a Pinkasova synagoga v Praze, kde jsou všechna zjištěná jména obětí zapsána na stěnách.
Po válce se mnozí z těch, kteří přežili, vystěhovali do Palestiny, kde byl 14. 5. 1948 založen Stát Izrael. Ti, kteří zůstali v Československu, byli bohužel od padesátých let vystaveni státnímu antisemitismu, který Židy jako příslušníky náboženské skupiny považoval za druhořadé občany. Památky, jako synagogy a židovské hřbitovy, se prostě neudržovaly, případně byly synagogy často využívány k jiným účelům¨, např. jako skladiště.
Teprve rok 1989 přinesl vítané změny: roku 1990 navštívil prezident Václav Havel Jeruzalém, od roku 1992 je vrchním a zemským rabínem Karol Sidon, roku 1997 byla v Praze založena židovská základní škola a gymnázium, vzniklo několik židovských institucí, ať už náboženských či kulturních, židovské obce (je jich v České republice 10) pomalu obnovují svou činnost, vznikl fond na odškodnění obětí holocaustu. Bohužel i v dnešní době se můžeme setkat s projevy antisemitismu – například ničením náhrobků na židovských hřbitovech, existuje řada internetových stránek nabádajících k rasové nesnášenlivosti, často se jejich provozovatelé hlásí k hnutí skinheads či k neonacismu. Je úkolem státu, ale i společnosti, jak se těmito jevy vypořádá.
Judaismus – židovské náboženství a způsob života
Judaismus je jedno ze tří největších světových monoteistických náboženství: vyznává víru jednoho Boha. Judaismus dal světovému kulturnímu dědictví Starý zákon (judaismus jej nazývá Tanach, což je zkratka ze tří hebrejských slov, které popisují jednotlivé části Starého zákona – Tóra, Proroci, Spisy), to je obsáhlejší část Bible, jejímž obsahem je i tzv. Desatero božích přikázání, kterými se dodnes řídí naše etické hodnoty. Jsou to přikázání jako nepokradeš, nezabiješ, cti svého otce a matku, zkrátka něco, co dnes považujeme za samozřejmé.
Zároveň však existuje podrobné rozvedení toho, co je sice zmíněno ve Starém zákoně, ale není to tam patřičně vysvětleno. Rozsáhlý soubor těchto komentářů se nazývá Talmud (= učení) a patří vedle Starého zákona k nejdůležitějším náboženským dílům judaismu.
Náboženský život Židů se z velké části odehrává v synagoze, které se hebrejsky říká Bejt ha-kneset (= Dům shromáždění) či Bejt ha-midraš (= Dům studia či výkladů) či Bejt ha-tfila (= Dům modlitby). Všechny tyto funkce synagoga plní. Další dva důležité pilíře judaismu tvoří obřízka a dodržování dne klidu, soboty neboli šabatu/šábesu. To je také založeno na učení judaismu, podle kterého Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého odpočinul po své práci.
Židovský rok, který se neřídí jako náš solárním, tj. slunečním kalendáře, nýbrž lunárním, tj. podle měsíce, začíná na podzim, v průběhu září velkým svátkem Roš ha-šana (= Nový rok). Podle židovského počítání den začíná a končí západem slunce, proto také šabat začíná pátek odpoledne. Měsíc židovského kalendáře se nazývají nisan, ijar, sivan, tamuz, av, elul, tišri, chešvan, kislev, tevet, švat a adar.
Židovský raok je také rozčleněn řadou svátků. Tyto svátky jsou hlavní, jako je Roš ha-šana, Jom Kipur (= Den smíření), Sukot (= Svátek stanů), Simchat Tora (= Radost z Tóry), Pesach (= Svátek „přeskočení“), Šavuot (= Svátek týdnů), a vedlejší: Chanuka (= Svátek světel či Svátek zasvěcení), Tu bi-švat (= Nový rok stromů), Purim (= Svátek losů). Potom existuje jetě několik významných či postních dnů. Některé tyto svátky se časově téměř shodují s našimi, jako například Pesach s Velikonocemi či Chanuka s Vánoci. Mají však jiný historický základ a také odlišný průběh.
Židé v českých zemích – časová osa
903-906 Raffelstättenský celní a plavební řád zmiňuje přítomnost Židů na Moravě
965/6 židovský kupec Ibrahim ibn Jakub podává zprávu o Praze, kde zmiňuje i
židovské obyvatelstvo města
1124 Kosmas ve své kronice zmiňuje existenci synagogy v pražském podhradí
1179 3. lateránský koncil: vyhlašuje segregaci, tj. oddělení Židů od křesťanů v
křesťanských zemích
1215 4. lateránský koncil: ustanovení o židovské lichvě, o zvláštním oděvu, o
vyloučení Židů z veřejných úřadů a zákaz konvertitům vracet se k původní
víře
1254 privilegia Přemysla Otakara II. pro Židy ze zemí Koruny české – tzv. Statuta
Judaeorum
1270–90 přestavěna Staronová synagoga v Praze
1389 největší pogrom v pražském ghettu vůbec
1454 Ladislav Pohrobek vypovídá Židy z Olomouce a některých dalších moravských
královských měst
1512 nejstarší známý pražský hebrejský tisk – Sidur (kniha modliteb pro všední dny
a šabat)
1535 stavba Pinkasovy synagogy v Praze
1541 Ferdinand I. vypovídá Židy z Čech i Moravy (odvoláno roku 1557)
asi 1559 postavena synagoga v Holešově
1564 v Praze založena první chevra kadiša – pohřební bratrstvo
1568 dokončena stavba Vysoké synagoga a židovské radnice v Praze
1577 Rudolf II. potvrzuje Židům v českém království privilegia udělená
předchozími panovníky
1591–92 dokončena Maiselova synagoga v Praze
1674–96 postavena synagoga v Kolíně
1648 židé se účastní obrany Prahy proti švédskému vojsku
1689 velký požár Starého Města pražského včetně ghetta
1726 familiatský zákon (povoleno 8541 židovských rodin v Čechách a 5106 na
Moravě) a translokační reskript Karla VI.
1744 vypovídací dekret Marie Terezie pro Židy v Čechách (později jen pro Prahu)
1745 vypovídací dekret Marie Terezie pro Židy na Moravě
1748 povolen návrat Židů do Prahy
1762 nové nařízení o zvláštním označení (muži – žlutý pásek na pravé paži, ženy –
žlutá stužka ve vlasech a zvláštní účes)
1781-2 toleranční patent Josefa II. pro Čechy a Moravu
1789 počet usazených rodin v Čechách podle familiantského zákona zvýšen na 8600
1797 Systemální židovský patent – shrnoval josefinské reformy a další opatření
(Židé nadále nesměli zaměstnávat křesťanskou čeleď a učedníky, nemohli se stát měšťany, v Praze směli mimo ghetto provozovat pouze podomní obchod se starým zbožím a šatstvem apod.)
1848 revoluce: zrušena ghetta, familiantský zákon
1867 prosincová ústava: úplná rovnoprávnost pro Židy v Rakousku
1876 založen Spolek českých akademiků židů – první instituce českožidovského
hnutív Čechách
1899 hilsneriáda – soudní proces s Leopoldem Hilsneren obžalovaným za údajnou
rituální vraždu; vystoupení Tomáše G. Masaryka proti této pověře
1899 založen sionistický spolek Bar Kochba
1918 vzniká Československá republika
1921 sčítání lidu: k československé národnosti se v celé ČSR přihlásilo 49,61 %
osob židovského vyznání, k německé 34,85 %, k židovské 14,83 %
1930 sčítáni lidu: k československé národnosti se v celé ČSR přihlásilo 46,42 %
osob židovského vyznání, k německé 31,00 %, k židovské 20,27 %
říjen 1938 zabrání Sudet Německem
15. 3. 1939 zřízení Protektorátu Čechy a Morava, zavedení norimberských zákonů
1. 9. 1939 začátek 2. světové války
říjen 1939 transporty Židů z protektorátu do Niska nad Sanem
říjen-listopad 1941 transporty Židů z protektorátu do Lodže a Minsku
24. 11. 1941 tzv. komando výstavby vysláno do Terezína
30. 11. 1941 začátek pravidelných transportů do Terezína
9. leden 1942 začátek transportů z Terezína na východ
24. 10. 1942 první transport z Terezína do Osvětimi
1945 konec 2. světové války
1948 založení Státu Izrael
1967 po šestidenní válce (Izrael proti Egyptu a Sýrii) přerušeny diplomatické styky Československa s Izraelem
1968 uzavřen Památník obětem holocaustu v Pinkasově synagoze v Praze (znovuotevřen roku 1996)
1970–84 v Československu není vrchní rabín
1990 prezident Václav Havel vykonal návštěvu Izraele
1992 vrchním a zemským rabínem Karol Sidon
1997 v Praze zřízena židovská základní škole Gur Arje a gymnázium Or chadaš
2008 3500 členů Židovské obce
