Natalka (17)

„Chovej se k druhému tak, jak chceš, aby se choval k tobě.“

„Na gymnázium jsem se nedostala, protože jsem cizinka. Teď chodím na soukromou školu. Je tam hodně cizinců, až tady jsem se naučila pořádně rusky. Umím dobře ukrajinsky, rusky a česky, mluvím anglicky a německy, rozumím slovensky a polsky. Vidím, že hodně záleží na tom, jak se jazyk používá. Třeba v ukrajinštině není tolik nadávek, v češtině je hodně slov, která jsou urážlivá.“

„Moje matka pracovala na Ukrajině v projekční kanceláři jako inženýrka. Potom podnik zkrachoval. Začala podnikat, ale to se nepovedlo. Mezitím se táta s mámou rozvedli a máma odjela pracovat do Čech. Tady pracuje v kuchyni. Když matka odjela do Čech, bydleli jsme s bratrem u babičky.  Přestěhovali jsme se, když jsem šla do deváté třídy. Spolužáci mě dobře přijali, to jsem nečekala. Dálkově pokračuji ve studiu na Ukrajině, tam toho roku maturuji.“

UKRAJINCI – krátká historie

Pojmenování Ukrajinec je pro obyvatele dnešní Ukrajiny poměrně nové. Souvisí se snahami o sjednocení ukrajinského státu. Obyvatelé území, které bylo včleněné do carského Ruska, byli nazýváni „Malorusové“. Když součástí Československa byla Podkarpatská Rus, její obyvatelé se označovali jako „Rusíni“. Do českých zemí přicházeli jako občané za studiem i za prací.

Po první světové válce utíkalo z Ukrajiny mnoho lidí, kteří bojovali za nezávislost a v tomto boji neuspěli. Azyl našli mimo jiné i v Československu. Ukrajinskou emigraci z velké části tvořili vzdělaní a kulturně vytříbení lidé. Snažili se udržet vědomí příslušnosti k ukrajinskému národu, zakládali školy, pěstovali hrdost na svůj etnický původ.

Dnes přichází do České Republiky další vlna ukrajinské emigrace. Jedni chtějí podnikat, jiní odchodem z Ukrajiny řeší stávající těžké ekonomické poměry v zemi. Hledají dočasnou práci a bez ohledu na své vzdělání často přijímají místa nekvalifikovaných dělníků, aby mohli živit rodinu na Ukrajině.

UKRAJINCI v ČR

Dana Bittnerová

Představ, jaký je Ukrajinec, který žije v České republice, může být hned několik. Jeho podoba se bude lišit, ale bude vždy pravdivá. Pravdivá jako dějiny, které provázely osud Ukrajinců na území českých zemí.

Prvním medailónkem je obraz Rusína-Ukrajince – obyvatele Podkarpatské Rusi a východního Slovenska, který po celou dobu existence Československého státu přicházel do českých zemí buď studovat, nebo za prací, na sezónní výpomoc nebo natrvalo. Přišel i s československým armádním sborem Ludvíka Svobody. Opustil Podkarpatskou Rus, když měla být přičleněna k Sovětskému svazu. Rusín-Ukrajinec byl často spojován s romantikou tradičního způsobu života vesnického člověka (např. Nikola Šuhaj). Charakterizoval ho především řecko-katolický ritus. Po druhé světové válce po přičlenění Podkarpatské Rusi k Ukrajinské svazové republice se stali Rusíni součástí ukrajinského národa, a byli tedy označováni jako Ukrajinci.

 Druhá představa Ukrajince, který pobýval v českých zemích, se pojí s politickou emigrací po první světové válce. Tehdy utíkalo z Ukrajiny mnoho lidí, kteří bojovali za nezávislost země, a v tomto boji neuspěli. Nesouhlasili především se zahrnutím Ukrajiny pod vládu Sovětskému svazu.  Azyl pak našli mimo jiné i v Československu. Ukrajinskou politickou emigraci z velké části tvořili vzdělaní a kulturně vytříbení lidé. Ti pak rozvíjeli ve 20. a 30. letech 20. století na území českých zemí bohatou vzdělávací, kulturní a spolkovou činnost. Jejich cílem bylo udržet vědomí příslušnosti k ukrajinskému národu a pěstovat hrdost na svůj etnický původ. Po roce 1945, v souvislosti s politickými důsledky druhé světové války, došlo k radikálnímu okleštění spolkových a školských aktivit této vlny ukrajinské emigrace. Možnost znovuvytvoření ukrajinských krajanských institucí došlo až po roce 1989.

Dnešní doba pak otevřela do České republiky cestu další ukrajinské emigraci – ekonomickým a pracovním imigrantům. Přicházejí k nám buď lidé, kteří zde chtějí trvale podnikat, nebo dočasní pracující, kteří odchodem z Ukrajiny řeší stávající velice těžké ekonomické poměry v zemi. Tito ukrajinští pracující bez ohledu na své vzdělání často přijímají místa nekvalifikovaných dělníků (především ve stavebnictví, zemědělství, úklidové práce), aby mohli živit rodinu na Ukrajině. I když v dané chvíli nespojují svůj život s Českou republikou, jsou pro nás bohužel právě oni prototypem Ukrajince v České republice.

Budoucnost tento obraz jistě změní. Je to opět krajanská spolková činnost, která může a chce přesvědčit o jiném ukrajinském image.  Prezentace ukrajinské kultury a představitelů ukrajinského vědeckého a uměleckého světa v České republice je tou nejlepší cestou.

**********************

Pojmenování Ukrajinec pro obyvatele dnešní Ukrajiny je poměrně nové. Souvisí se snahami o sjednocení ukrajinského státu. Ovšem ještě v 19. století v češtině existovala pojmenování dvě, která odpovídala tehdejšímu kulturně-politickému rozdělení území dnešní Ukrajiny. Ukrajinci, kteří žili na území včleněném do carského Ruska, byli nazýváni „Malorusové“. Pro obyvatele Haliče a Bukoviny, které náležely k Rakousku-Uhersku, se vžilo jméno „Rusín“. Odlišování Rusínů od ostatních obyvatel Ukrajiny se udrželo ještě v době meziválečného Československa, kdy součástí republiky byla Podkarpatská Rus. K rusínské národnosti se pak opět občané České republiky mohou hlásit po roce 1989.

Až do konce 19. století pobývali v českých zemí  jen jednotlivci Ukrajinci – Rusíni  i Malorusové. I když netvořili početné skupiny, významně ovlivňovali česko-ukrajinské vztahy a přispívali i k snahám o emancipaci ukrajinského, popřípadě rusínsko-ukrajinského národa. Nejčastěji do Prahy, ale nejen tam, přijížděli političtí reprezentanti, umělci i univerzitní učitelé a studenti. Také studenti byli první početnější a stmelenou skupinou Ukrajinců, která hledala útočiště v českých zemích. Na přelomu let 1901-1902 odešli ukrajinští studenti z lvovské univerzity do Prahy. Protestovali tak proti nezájmu úřadů zřídit ukrajinskou universitu. Jejich pobyt byl však krátký, trval do léta 1902.

Zásadnější příliv ukrajinských imigrantů do českých zemí souvisí s událostmi a důsledky první světové války. Neúspěch rakousko-uherské armády na východní frontě v prvních letech války vedl k stažení jejích vojsk z Haliče a Bukoviny. Spolu s vojáky prchalo i civilní obyvatelstvo, které se obávalo postupujících carských vojsk. Uprchlíci z těchto oblastí nacházeli útočiště také v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Některé se podařilo ubytovat v obcích, pro ostatní však byly budovány barákové tábory. Význam z hlediska dějin Ukrajinců v Čechách je připisován dvěma z nich: táboru v Chocni a ve Svatobořicích u Kyjova. Tito váleční uprchlíci však ve většině na území českých zemí nezůstali. Podle možností se vraceli zpět domů. Kromě nich válečná vřava přivedla na území českých zemí i Ukrajince válečné zajatce.

Mezinárodní politika po první světové válce přála vzniku samostatných národních států na troskách velkých monarchií. Přání vytvořit vlastní stát měli i Ukrajinci. Jejich záměrem bylo sjednotit západní a východní území, tedy území, která dosud náležela carskému Rusku a Rakousku-Uhersku. Naděje padly záhy v roce 1919. Území, které mělo tvořit jeden národní stát, bylo rozděleno mezi Sovětský svaz, Polsko, Rumunsko a Československo. Řada stoupenců samostatného ukrajinského státu se rozhodla odejít do emigrace.

Do Československa takto přešly vojenské jednotky ukrajinské armády z východní Haliče. Byly internovány postupně v několika táborech v severních Čechách (Německé Jablonné, Liberec) a poté ve východních  Čechách (Josefov, okr. Náchod). Svůj pobyt zde chápali jako přechodný, čekali na dobu, kdy budou opět moci plnit vojenské úkoly ukrajinské armády.  V Československu ale působily jako pracovní oddíly, které byly nasazovány na různých místech republiky. I když ukrajinské jednotky nyní podléhaly v řadě ohledů československým správním a vojenským orgánům, život uvnitř tábora si ukrajinští vojáci řídili sami. Žilo v něm přes jeden tisíc lidí (včetně žen a dětí). Od okamžiku internace vojáků v roce 1919 až do zrušení tábora v roce 1926, se jednalo o do jisté míry samostatnou ukrajinskou enklávu v Čechách.

  Ukrajinci přicházeli do Čech i individuálně či po menších skupinkách. Zpravidla to byla Praha a její okolí (např. Černošice), kam na počátku 20. let 20. století ukrajinští emigranti směřovali. Tito, často mladí lidé, zklamaní neúspěchem z boje za nezávislost Ukrajiny, byli rozhodnuti nevzdat se svých nadějí. Programem ukrajinských emigrantů intelektuálů se v daný okamžik stala výchova ukrajinské mládeže pro budoucí stát a národ. Čechy se ukázaly pro tento záměr více než vhodné. Nejenže mladí Ukrajinci mohli studovat na českých školách, ale ukrajinská emigrace si začala budovat vlastní školství. Kromě něj rozvíjela také další kulturní instituce (např. muzeum, vydavatelství, bohatá spolková činnost). Československý stát jí pak v tomto snažení poskytl nejen záštitu, ale výrazně pomáhal i finančně.

Prvním centrem ukrajinské vzdělanosti v Čechách se stala Praha. Na sklonku roku 1921 byla do Prahy z Vídně přesunuta ukrajinská univerzita. V rámci Ukrajinské volné univerzity se vyučovalo se na dvou fakultách – filozofické a právnické. V roce 1923 byl zřízen Ukrajinský vysoký pedagogický institut M. Drahomanova, který měl vychovávat budoucí učitele základních škol a osvětové pracovníky. V roce 1925 vzniklo ukrajinské gymnázium, které bylo později přemístěno do Řevnic.

Druhým střediskem ukrajinských intelektuálů se staly Poděbrady. Na počátku 20. let zde byla umístněna vysoká škola polytechnického směru. Ukrajinská polytechnika v Poděbradech (1922-1935) ukrajinským emigrantům však nenabízela pouze vzdělání. Řadě mladých lidí z vojenských internačních táborů v Polsku poskytla i zázemí. Poděbrady se tak staly dalším místem, kde až do počátku 30. let našla náhradní domov druhá velká skupina ukrajinské vojenské emigrace.

Ovšem ne všichni ukrajinští emigranti se ztotožňovali s nacionalistickým programem intelektuálních reprezentantů emigrace, kteří svůj život v emigraci zasvěcovali myšlence vzniku jednotné a nezávislé Ukrajiny. Řada emigrantů se rozhodla pro běžný život v nejrůznějších místech státu. Tito Ukrajinci pracovali v oboru, ve kterém získali zkušenosti již ve svém původním domově. Nebránili se představě, že splynou s českým obyvatelstvem - že asimilují.

Kromě politické emigrace z Ukrajiny přicházeli do Čech, na Moravu a do Slezska občané z nejvýchodnější části Československa – z Podkarpatské Rusi.  Byli to jednak studenti, kteří se často zařazovali do ruské či ukrajinské komunity. Do českých zemí se stěhovali natrvalo či na sezónní práce chudí lidé. Především oni se hlásili k rusínství.

Politický vývoj v druhé polovině 30. let, vzedmutý nacionalismus v Evropě i separatistické tendence v samotném Československu vyústily ve vyhlášení autonomie Podkarpatské Rusi. Naděje na samostatnost tohoto rodícího se proukrajinsky orientovaného státního útvaru však nervala dlouho (Karpatská Ukrajina existovala několik podzimních a zimních měsíců přelomu let 1938-1939). Přesto způsobila změnu v počtech Ukrajinců v českých zemích. Řada ukrajinských emigrantů oddaných myšlence ukrajinské nezávislosti nejprve odjela budovat nový stát. Poté, po maďarské okupaci tohoto území, naopak tito aktivisté spolu i s dalšími politicky angažovanými Ukrajinci prchali zklamaní z obsazené země do Čech.

Okolnosti předcházející druhé světové válce, samotná válka i její následky přinesly velké změny v krajanském životě ukrajinské komunity v českých zemích. Okupace českého pohraničí způsobila částečné zpřetrhání vazeb uvnitř komunity (oddělena byla centra v pohraničí severních a západních Čech). V rámci protektorátu byla navíc zastavena činnost mnoha krajanských spolků, naopak vysoké školství se podařilo udržet až do konce války. Někteří ukrajinští nacionalisté v naději, že konečně vznikne nezávislá Ukrajina, že ji osvobodí od komunistů, vstupovali do jednání s německými zástupci a i přímo se v tomto smyslu angažovali na území Ukrajiny dobytém německými vojsky. Jako vždy tyto snahy skončily emigrací. Přišel konec druhé světové války a s ním i Rudá armáda.  Sovětské jednotky pověřené plněním zvláštních úkolů začaly systematicky pracovat na paralyzaci ukrajinských nacionalistů. Zadrženo a deportováno bylo mnoho představitelů ukrajinské emigrace. Část se ovšem zachránila útěkem do americké zóny. Důvodem mnohých, proč neodešli, byla víra v demokratické Československo, jehož občanství mnozí z Ukrajinců získali již v předválečném období. Česká společnost se však distancovala od ukrajinské emigrace kromě jiného i proto, že si činnost Ukrajinců za druhé světové války vysvětlovala jako kolaboraci. Z téhož důvodu pak i na Banderovce – členy ukrajinské armády, která chtěla bojovat za nezávislost Ukrajiny – pohlížela jako na nebezpečné zločince. Nedůvěra vůči ukrajinské komunitě posilovaná i ideology ze Sovětského svazu měla za následek také likvidaci či nepovolení činnosti krajanských spolků.

Konec druhé světové války přivedl do českých zemí „nové“ Ukrajince. Byli to jednak občané předválečného Československa z Podkarpatské Rusi, kteří přišli s československým armádním sborem Ludvíka Svobody. Další obyvatelé z Podkarpatské Rusi emigrovali do českých zemí v letech 1945-1948 v souvislosti s předáním této nejvýchodnější části Československa Sovětskému svazu. V rámci osidlování pohraničí krajanskými skupinami Čechů, Slováků a Ukrajinců v letech 1946-1949 reemigrovali do českých zemí i Ukrajinci z Rumunska.

V období socialistického Československa nebyl dán prostor pro rozvíjení krajanského života ukrajinské politické emigrace z období meziválečného Československa. Snahy pokračovat ve spolkovém životě Ukrajinců v českých zemí troskotaly. Nenašly místo ani v zastřešující organizaci Kulturní svaz ukrajinských pracujících ČSSR, který se zaměřoval na Ukrajince z východního Slovenska. Ukrajinská politická emigrace zůstávala politicky nespolehlivá. Komunita bez spolkové činnosti a vlastního menšinového školství byla odsouzena k postupné asimilaci.

Změna nastala po roce 1989. Demokratická společnost již nebránila obnovení spolkové činnosti Ukrajinců. Vzniklo Sdružení Ukrajinců v České republice, z něhož se později oddělila Ukrajinská iniciativa v České republice. Cílem jejich snažení se opět stala prezentace ukrajinské kultury a připomínání si svých etnických kořenů. Reprezentanty těchto organizací se pak stali lidé – občané ČR, kteří prožili v českých zemích podstatnou část svého života.

Rok 1989 ovšem neznamenal pouze obnovení krajanského života Ukrajinců v českých zemích. Přinesl i „další novou“ vlnu ukrajinské emigrace. Díky nim se také Ukrajinci staly druhou nejpočetnější národnostní (jinoetnickou) skupinou v České republice (nejpočetnější jsou Slováci).  Důvodem příchodu Ukrajinců z Ukrajiny se tentokrát staly ekonomické důvody. Někteří Ukrajinci se rozhodli v České republice podnikat. Přivezli s sebou rodinu, nebo rodinu založili. Začali si zde budovat nový domov. To se pro ně na počátku ekonomicky motivované emigrace stalo nejdůležitější.

 Do České republiky přijíždějí ovšem také skupiny mužů a žen, aby přijali místa nekvalifikovaných dělníků (především ve stavebnictví, zemědělství, úklidové práce). Jejich problémem na našem území je jejich velice nízký společenský status. Kromě toho někteří nemají legalizovány pracovní smlouvy a pobyt na našem území. To podporuje do jisté míry i představy o kriminalitě ukrajinských pracujících. Tito lidé v dané chvíli nespojují svůj život s Českou republikou. Potřebují vydělat peníze pro život na Ukrajině. V plánech do budoucnosti však není výjimkou sen o trvalém pobytu v České republice.

Ukrajinci v České republice v současné době dosud netvoří jednotnou komunitu. Lze však předpokládat, že za několik let opět dojde k prolnutí starších imigračních vln s novými, stejně jako se spojila v průběhu druhé poloviny 20. století vlna politické emigrace 20. let s emigrací poválečnou.