Vietnamci v ČR
Lucka (16)
„Někdy člověk vidí jen to, co vidět chce a co si myslí, že vidí.“
„Mám ráda tancování, zpěv, sport. Nemám ráda lidi, co neumějí říct svůj vlastní názor a ty, co svůj vlastní názor jiným vnucují. A nemám ráda maso. Narodila jsem se v Poděbradech, mám české občanství. Maminka je Češka, tatínek přišel z Vietnamu studovat. Rodiče se rozvedli, když mi byly tři roky. Od té doby žiji s tatínkem.
Cítím se jako Češka, ale teď se víc hlásím k tomu, že jsem Vietnamka. Táta říká, že kdyby mě Češi nepřijali, tak nebudu patřit nikam. Vietnamci mě přijmou vždycky.“
„Vietnamci, co se narodili tady, už často vietnamsky neumí. Táta nás nutí, abychom psali ve vietnamštině. Vezmu si nějakou knížku a přepisuji. Tím se učím tomu jejich písmu. Oni teda píšou latinkou, ale s těmi háčky a čárkami. Potom se sestrami čteme nějaký článek a on se ptá, jestli jsme mu porozuměly, abychom to přeložily do češtiny. Prý jsem v rodině z vietnamštiny nejslabší.“
VIETNAMCI – krátká historie
Do Československa začali Vietnamci přijíždět na základě mezinárodních dohod. První dvě skupiny vietnamských dětí – válečných sirotků a také první vietnamští studenti přijeli do České Republiky v 50. Letech 20. Století. Do roku 1989 přijížděli další studenti a také dospělí na praxi do Československých podniků. Přijížděli sami, rodina i děti musely zůstat ve Vietnamu. Vietnamci zde žili v uzavřených komunitách pod přísným dohledem vietnamského velvyslanectví.
Po roce 1989 se forma pobytu změnila ze studia a praxe hlavně na podnikání. Hlavní důvody však zůstávaly stejné: finanční výdělek a dosažení vzdělání – dnes hlavně pro děti.
Příchod vietnamských občanů na území dnešní České republiky
Jiří Kocourek (2004)
Již ve 14. století zmiňuje kněz Oldřich Čech, po otci českého původu, ve svých zápiscích území dnešního Vietnamu, kam vstoupil při své cestě s poselstvím papeže Jana XXII k mongolskému dvoru do Pekingu. Další Češi do Vietnamu přicházeli až daleko později kromě jiného jako misionáři jezuitského řádu, později jako cestovatelé a vojáci a ještě později jako vypomáhající experti ve svých oborech. Není však zatím známo, že by do roku 1940 pobývali vietnamští občané na území dnešní České republiky.
První významnější vztahy mezi občany Československa a Vietnamu se vytvořily až teprve po navázání vzájemných diplomatických styků obou zemí v roce 1950, tedy nikoli přirozenou cestou společného soužití. Na základě mezivládních dohod o kulturní spolupráci a o hospodářské spolupráci v oblasti vědy a techniky, které reagovaly na následky dlouhotrvajícího válečného stavu ve Vietnamu a na nedostatek kvalifikovaných pracovních sil, do Československa hned v 50. letech 20. st. přijely dvě skupinky dětí – válečných sirotků a první vietnamští studenti. Vzájemné oficiální vztahy byly záhy posíleny návštěvou vietnamského prezidenta Ho Či Mina v Praze. Do roku 1989 k nám z Vietnamu na stejném základě přijížděli kromě dalších středoškolských i vysokoškolských studentů především dospělí na pracovní praxi do československých podniků, což československá vláda vítala také pro nedostatek pracovních sil v pohraničí. Většina praktikantů pracovala ve strojírenských profesích, stavebnictví a dalších technických oborech.
Studenti zde měli připraven velmi náročný studijní plán. Součástí jejich programu a programu praktikantů byly také velmi krátké kurzy českého jazyka. Se skupinami vietnamských občanů přijížděli jejich zástupci (tlumočníci a organizátoři), kteří měli zabezpečovat vyjednávání mezi příslušníky skupiny a československými občany i úřady. Tento institut „zástupce vietnamské komunity“ přetrvává dodnes, i když dnes již ne na právním základě. Většina vietnamských občanů a studentů pobývala dosti odděleně na internátech, kolejích či ubytovnách. Pobyt většiny vietnamských občanů v Československu byl pod přísným studijním a politickým dohledem vietnamského velvyslanectví.
Období války ve Vietnamu skončilo vlastně až porážkou Rudých Khmerů. Po roce 1986 byly ve Vietnamu zahájeny hospodářské reformy „Doi Moi“ („Nová přeměna“). Hospodářství i nadále řídila komunistická strana, ale trh se v některých sektorech velice rychle otevíral.
Po listopadu 1989 Česká republika finančně vyrovnala své nesplněné závazky vůči Vietnamu, zrušila konzulát v Saigonu a přerušila téměř veškeré oficiální hospodářské a politické styky s Vietnamem. Společenský i právní kontext Československa přispěl k tomu, že mezi lety 1988 – 1993 větší počet vietnamských učňů a praktikantů opouštěl školy a zaměstnání. Někteří z nich byli propuštěni pro svou nepřítomnost a špatnou docházku, jiní byli prohlášeni za nezvěstné. Jejich další osud není znám. Mnoho Vietnamců k nám v té době přijelo z okolních zemí (např. z Německa).
Zatímco se po roce 1989 změnila ekonomická forma pobytu Vietnamců v ČR ze studia a praxe na podnikání, hlavní důvody zůstávají stejné: dosažení vzdělání a finančního výdělku, ty mají vést k dosažení lepšího ekonomicko-sociálního postavení a mnohdy k návratu a „lepšímu“ životu ve své vlasti. Někteří z nich přijížděli a přijíždějí také proto, že nebyli spokojeni s politickou situací ve své zemi.
Konečně na rozdíl od minulosti jednotlivci nemusejí opouštět své rodiny, mohou přijet se svými dětmi, rodiči, sourozenci, příbuznými, známými. Většinou mezi nimi nejsou občané z ekonomicky či společensky nejslabších vrstev. Přijíždějí k nám představitelé různorodých profesních skupin. Většina z nich se však živí obchodem v rámci sítě vietnamských velkoskladů a tržnic.
V průměru se odhaduje, že u nás žije asi 25 až 30 tisíc vietnamských občanů. Tento odhad se nemění od 80. let 20. st. Po krátké období dvou generací se vietnamští občané přizpůsobují právně-ekonomickým podmínkám v ČR. Avšak silnou sociální uzavřenost jejich komunity, způsobenou mnoha faktory (jednáním prostřednictvím zástupců, schopností zcela zabezpečit vietnamského spoluobčana v ČR, jazykovými a jinými kulturními bariérami), teprve v poslední době pomalu začínají překonávat především děti a studenti. Mladší generace na rozdíl od svých rodičů, kteří zde nevyrůstali, získala bližší vztah k České republice a jejím obyvatelům. Na základě specifických charakteristik vietnamské komunity v ČR nelze jednoduše posuzovat Vietnam, vlast jejích příslušníků. Ve Vietnamu se většina obyvatel živí zemědělstvím (ne prodejem zboží), žije tam 54 klasifikovaných národností (ne jen Vietové a příbuzné národnosti, jejichž příslušníci k nám většinou přijíždějí), většina lidí nevlastní automobil, jezdí na kole či na motorce... atd.
Povědomí o vietnamské komunitě, o jejím fungování a zázemí je velmi chabé. Chybí nám od základního povědomí o interkulturních rozdílech ve vzájemné komunikaci až po základní poznatky o vietnamské kultuře a společnosti. Stejně tak je stále zanedbatelné i povědomí vietnamských občanů o naší společnosti a kultuře, historii atd...
Existuje snad pouze jedna systematičtější studie, která by se současnou vietnamskou komunitou v ČR zabývala. Nezbývá než se zatím při vzájemném poznávání spoléhat na historické dokumenty, osobní kontakty a zkušenosti, jednotlivé výpovědi. Tento projekt je rovněž jedním z mála kroků směřující k otevření a rozšíření komunikace mezi vietnamskými a českými občany, pedagogy, studenty, dětmi formou přímého vzájemného kontaktu.
Drobné postřehy ze života:
Vietnamské studentky šly navštívit svou českou nemocnou paní učitelku. Její manžel jim ale vynadal, že ji nemají rušit, že musí odpočívat a léčit se. Ve Vietnamu bývá však běžné nemocného učitele navštívit.
Po návštěvě jednoho vyučování v české škole vietnamská studentka řekla: „Vždyť ona si paní učitelka s dětmi povídala, pořád s nimi o něčem mluvila.“ Dialog při vyučování ve Vietnamu není běžný tak, jako u nás.
„Ten Hung je ale neslušný, pořád mluví vulgárně, a to i při zkoušení“, řekla jedna paní učitelka. Ale mladý Vietnamec, pro kterého je jediné české prostředí mezi svými vrstevníky, nevnímá jinou hladinu jazyka než tu, kterou hovoří právě oni.
Paní učitelka něco řekla, vietnamské dítě se začalo usmívat. Řekla si, že asi řekla něco vtipného, směšného a vykládala dál. Vietnamské dítě se ale smálo, protože dávalo najevo paní učitelce, že nerozumí výkladu.
Petr řekl upřímně svému kamarádovi Haiovi, co se mu nelíbí. Řekl to zřetelně, aby mu Hai rozuměl a díval se mu zpříma do očí. Hai se ale urazil, Petr nevěděl proč. Ve Vietnamu je neslušné mluvit na veřejnosti, před ostatními nahlas, vyslovovat negativní názory a kritizovat druhé.
Když jsem přijel z Vietnamu a nastoupil do autobusu, řekl jsem si, v Praze do sebe jen tak trochu strčíme a hned si to musíme dostatečně nahlas říci, v Hanoji jezdí daleko plnější autobusy, ale nikdo nahlas nezanadává, čím to je? ...
Ve Vietnamu si můžete získat prodávající na svou stranu i tím, že šikovně usmlouváte výhodnější cenu pro Vás samotné nebo že znáte pravou cenu zboží.
