Medialni prezentace islámu
Současná mediální prezentace Islámu a muslimských zemí v západních médiích
Mediální reprezentace jákéhoholi předmětu je způsob, jakým je daný předmět předkládán veřejnosti. Tím, jak je jeho prezentace laděna, se ve společnosti výtvářejí, nebo umocňují představy o tomto tématu. Mezi charakteristicé rysy medializace patří opakování, které v divácích vytváří jistý druh familiérnosti s tématikou, která je jejím předmětem. Dále, příjemci snáze něčemu uvěří, je-li to předmětem častého opakování. Tím, že je něco permanentně opakováno, tak je to typizováno. Například, když se ve zprávách neustále opakuje, že v zemích Středního východu zas expolovala nálož tam a tam a zabila tolik a tolik lidí, bez toho, aby se ve zprávách ukazovaly jiné aspekty typické pro tyto země, první asociace, které příjemce takovýchto zpráv bude mít, když si představí arabský svět je, že je to nebezpečné území a že tamnější lidé nemají zábrany zabíjet. Arab, rovná se terorista. Vždy se opakují určité aspekty medializovaného tématu, například struktura, zobrazení, asociace, interpretace. Hlavním důvodem toho, že se nějaké téma často opakuje, je, že je to pro někoho výhodné, ať už finančně, politicky, či jinak.
Faktická údálost, která se někde stane, nemá hodnotu zprávy sama o sobě. Zpráva není obsažena v události, ale v tom, jak je událost interpretována médii. Toto dává velký prostor pro subjektivitu ze strany médií a tím dává ještě větší prostor pro interpretaci, pro někoho výhodnou.
V této práci chci rozebrat současnou mediální prezentaci islámu, muslimských zemí a jejich kultury v západních, včetně českých, médiích, proč je tak velkým a výrazným tématem, proč jsou některé aspekty této kultury medializovány častěji než jiné a proč jsou interpretovány masovými médii tak jak převážně dnes jsou. Věnovat se budu informativním časopisům, fotografiím, ženským lifestylovým časopisům a jiným formám médií.
Výraznější pozornosti zemím Středního východu se dostalo po pádu Sovětského svazu, koncem Studené války. Až do roku 1991, kdy se tak stalo, byl svět po celá desetiletí bipolární, dělil se na dvě protikladné mocnosti, Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jen velmi málo zemí se těšilo tomu, že se nemusely stavět na stranu jedněch ani druhých, či nebyly na ničí stranu stavěny. Jelikož tohle trvalo desetiletí, byli lidé zvyklí dělit světovou společnost na „my“ a „oni“. Po pádu Sovětského svazu, se Spojené státy staly de facto světovým hegemonem. Účastnily se různých konfliktů ve světě jako strana hájící demokracii a strana, která měla fakticky největší moc při implementaci svých zájmů, prezentovaných například jako je šíření demokracie. Mezi konflikty, kterých se Spojené státy účastnily v pozici autority, patří první válka v Perském zálivu, válka v Afganistanu či Iráku, dále pak palestinsko-izraelský konflikt, kde se USA staví na stranu Izraele. Až do přelomu tisíciletí byly Spojené státy viděny jako největší mocnost. Byly považovány za zemi demokratickou, bezpečnou (z titulu geopolitické situace) a neohrozitelnou zvenčí. Výrazného protihráče neboli zemi či kulturu, která by k nim tvořila opačný a stejně mocný pól, neměly.
Tohle se mělo změnit 11. září 2001, kdy bylo uneseno několik vnitrostátních letadel a ty byly namířeny na Pentagon (sídlo Ministerstva obrany), na Světové obchodní centrum (WTC) na Manhattanu v New Yorku a na Bílý dům ve Washingtonu (kolizi se ovšem v tomto případě podařilo zabránit). Během útoků zahynulo tisíce lidí a pocit bezpečí Američanů byl narušen. K útokům se přihlásila Al-Kajdá a Spojené státy měli znovu svoji protistranu. Tedy skoro.
Al-Kajdá je radikální islamistická teroristická skupina. Proto byla pozornost celého západního světa upoutána k arabskému světu, který má dlouhou historii válečných konfliktů, např. Izrael a Palestina, či Irák a Kuwait. Další podmínkou, která arabský svět a islám nominovala do pozice protihráče Západu je ta, že v těchto zemích se kultura, tradice, zvyky a morální hodnoty liší a tedy existuje předpoklad, že je Evropa snáze klasifikuje jako „oni“, než jako „my“. Bezprostředně po útocích se americká vláda k situaci musela nějak postavit a zveřejnit svoje stanovisko.
První reakcí prezidenta George W. Bushe a značné části amerických politiků, byla hodnotit to jako útok na americké hodnoty svobody, demokracie a prosperity1. Podle Pavla Barši mohli situaci řešit jako policejní akci, zaměřenou na dopadení a potrestání viníků, nebo se k ní postavit jako k vyhlášené válce. Policejní akce se děje spíše potichu, tedy není do takové míry medializovaná a není připustitelná ztráta na životech civilistů. Válka je reakce ve větším měřítku, je to boj proti cizím hodnotám, spíše nežli snaha potrestat viníky, civilní oběti se připouštějí a válka se vede na vícero frontách. Válka není otázkou zločinu a trestu, nýbrž bojem na úrovni fyzické, strategické, morální a ideologické. „Amerika si vymínila využít všech dostupných prostředků k náležité vojenské odvetě v boji, který řada žurnalistů v souladu s prezidentovou rétorikou charakterizovala jako „střet civilizací““2.
Jak již bylo zmíněno, válka se vždy vede na vícero frontách. Jedním z nich je úroveň morální, která se bojuje hlavně prostředkem médií. Jak je protivník vyobrazen v médiích a jaké jsou mu přisouzeny atributy, tak je masou brán. Tak rozsáhlá katastrofa, jako byly útoky na Spojené státy lidi polarizuje. Americkému narcismu a pocitu bezpečí na vlastním území byla zasazená těžká rána, která Američany a stejně tak Evropu, která Spojené státy často brala jako vzor, hodně zasáhla a znejistěla. Hledaly jistotu v tom, že jim jejich vláda poskytne nějaký pocit bezpečí, řešení i zadostiučinění. Odpovědi hledaly prostředkem informací sdělovaných médií, tedy se staly závislými na informacích, případně dezinformacích, které jim média poskytnou.
První co mohli lidé po celém světě vidět v televizi, byly opakované záběry na letadla, vrážející do „dvojiček“, které se během krátké chvíle zřítili k zemi, záběry vystrašených lidí, kteří vyskakují z věží, nebo se snažící utéct před stěnou prachu, která se zvedla současně s pádem věží, interview s očitými svědky, se slzami v očích. Několik dalších dnů se v televizi, dennících a novinách pořád opakují motivy padajících věží a všechny té hrůzy. Přitom fakt, že se objevuje tolik působivých a dramatických fotografií je z části náhoda, jelikož v den útoku měla zrovna agentura fotografů Magnum výroční zasedání v New Yorku3.
Dramatická reakce politiků a médií ovlivnila názory milionů lidí po celém světě. Jenom za první čtyři dny od útoků ve Spojených státech vytiskla Associated Press přes 100 000 slov o terorismu4. V médiích se střídaly obrazy utrpení, srdceryvné interview s očitými svědky, s rodinami obětí, proslovy světových politiků, Usámy Bin Ládina a obrázky konfliktů v arabských zemích.
Toto vyobrazení napomohlo k tomu, aby si každý udělal názor na situaci, ne však objektivně, jelikož většina západních médií se k tématu stavěla skoro identicky, ale obrázek takový, jak byl prezentován v médiích, aby omluvil nadcházející válku. Obrázek, který ji morálně zdůvodňoval nám všem.
Tohle všechno se v arabských zemích nepopiratelně děje, ovšem popis utrpení způsobený muslimskými radiály by v naších médiích neměl mít monopol. Pokud máme možnost hodnotit Blízký východ pouze z informací podávaných médiemi, jako jsou války v Iráku, Afganistánu, izraelsko-palestinský konflikt, kde se mimochodem Izraelský stát nechová o nic humánněji než Hammás, či různými vražednými vrtochy Al-Kajdy, tak jak Příslušník Mahdího armády na strážci v bagdádské čtvrti Sadrovo městofoto: ČTK/AP
můžeme hodnotit islámskou víru a kulturu jako celek? Jak si můžeme říct, že islám jako
takový je amorální? Hodnocení založené pouze na informacích z médií, pojednávajících téměř výhradně o válce a zločinech páchaných příslušníky jiné národnosti se dá přirovnat k tomu, jako bychom hodnotili křesťanskou kulturu výhradně z naší znalosti o křižáckých výpravách, Španělské inkvizici či zločinech páchaných Mansonem, či Fourniretem.
Ještě dnes, víc jak šest let v po útocích na WTC je převážná většina medializovaných informací o Blízkém východě či islámu hodně negativistická. V časopisech a zprávách se píše o teroristech a autokratických vládcích, ne o běžných lidech. Publikují se knihy, kde otec-Arab unese matce-Evropance dítě, v novinách se píše, jaký cizinec doma týrá svoji ženu, ale na vlastní nos si nedovidíme. Když příslušník jiné víry (nejčastěji muslim) poruší zákon, hned je to ve všech zprávách a je z toho veřejné pohoršení a velká kauza, ale když se ukáže, že v České republice máme jeden z nejvyšších počtů týraných dětí5, sotva se to v médiích mihne. Média často neupozorní na faktickou chybu, vyskytující se například v článku z předchozího čísla časopisu, která dramaticky změní vyznění článku. Například v jednom dámském časopise se píše že, „Bičování, nebo tlučení holemi za neposlušnost je (v arabských zemích) všední záležitostí.“6 Ano, v některých zemích je možné, že toto je zvykem, ale ani všechny muslimské země se nedají paušalizovat. Postavení ženy se liší od země k zemi, například v Severní Africe, má žena vyšší postavení než v Saudské Arábii, přestože jde v obou případech o zemi muslimskou i arabskou.
Slouží nám k dobru, že je dnes pomalu obraz islámu prezentovaný v západních médiích rozmanitěji a existuje větší možnost pro průměrného příjemce informací, utvořit si vlastní názor na věc. Například ve filmu Království, který vyšel v roce 2007, patří k hlavním hrdinům nejen Američan, který přišel vyšetřovat teroristický útok v americké osadě v Saudské Arábii, ale také tým místních, věřících, policistů.
Přesto bychom si měli přestat plést pojmy a dojmy a nazývat věci pravými jmény a nepaušalizovat určitou skupinu lidí, ať už muslimů, či jiných. Tak například, až se naučí média rozeznávat mezi islámem a islamismem, budeme o krok blíž na cestě k objektivitě a lepšímu porozumění kultury Blízkého východu. Nejenom média by měla být viněna z podávání zpráv jen z jedné strany, ale také my bychom se mohli víc zamyslet nad tím, proč tu druhou nehledáme, když nám není naservírovana.
1. BARŠA, Pavel – Západ a Islamismus, Střet Civilizací, nebo dialog kultur?, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001, s. 7
2. Tamtéž, s. 8
3. REED, Eli – magazín Geo, březen 2008, české vydání
4. KOLMETZ, Jonathan – http://media.www.thebatt.com/media/storage/paper657/news/2001/09/28/FrontPage/Panel.Western.Media.Misinterpret.Islam-515873.shtml staženo dne 1.4.2008 v 18:56
5. Průzkum: Česko patří k zemím s největším počtem týraných dětí, http://www.novinky.cz/clanek/136257-pruzkum-cesko-patri-k-zemim-s-nejvetsim-poctem-tyranych-deti.html stažedno dne 28.3.2008 v 20:52
6. Autorka neuvedena, Ženy v Islámu - Harper´s Bazaar, Březen 03/08, , s. 160